Co je péče ,,lege artis,, a kdo to posoudí?

JUDr. Jan MACH

Při zkoumání trestně právní odpovědnosti lékařů, ale i při zkoumání odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu podle § 420 občanského zákoníku je základní otázkou, zda zdravotnické zařízení při poskytování zdravotní péče porušilo svou právní povinnost, zda je prokázáno, že mezi porušením právní povinnosti a újmou na zdraví nebo úmrtím pacienta je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění. Ve většině případů, jak orgány činné v trestním řízení, tak soudy v občanskoprávním řízení, přímo pokládají soudním znalcům otázku, zda poskytnutá péče odpovídala pravidlům „lege artis“. Tento pojem není nikde v právních předpisech jasně definován. Podle převažující odborné literatury lze vycházet z ustanovení § 11 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění o péči o zdraví lidu a považovat za péči lege artis povinnost zdravotnických zařízení poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Jindy je kladena otázka, zda péče byla poskytnuta „lege artis – tedy v souladu s uznávanými lékařskými postupy“, nebo zda byl dodržen „správný postup – tedy postup lege artis“, případně, zda došlo či nedošlo k „porušení profesních povinností lékaře či jiného zdravotnického pracovníka – tedy k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči lege artis“. Bližší definice tohoto pojmu zákonem by byla patrně žádoucí. Při zkoumání trestní odpovědnosti lékaře bych formuloval otázku, zda lékař porušil při péči o pacienta své profesní povinnosti vyplývající z jeho konkrétní odbornosti. Takto položená otázka úzce souvisí s odborností znalce, který má případ posuzovat. Jako obhájce jsem se opakovaně ohradil proti tomu, aby znalec z odvětví soudního lékařství posuzoval správnost či nesprávnost postupu lékaře v konkrétním klinickém oboru, byť znalci z oboru soudního lékařství nepochybně náleží posoudit příčiny smrti, rozsah poškození zdraví a případně další otázky související s jeho odborností. Posuzovat však, zda kardiolog, oční lékař, či psychiatr postupoval správně a splnil či nesplnil své profesní povinnosti při péči o pacienta, nemůže odborník z odvětví soudního lékařství. Za nesprávné považuji i to, pokud je při zkoumání otázky, zda praktický lékař porušil své profesní povinnosti při péči o pacienta s kardiologickou chorobou, ustanoven znalec z odvětví kardiologie, který nezná přesně rozsah profesních povinností praktického lékaře. V daném případě by měl případ posuzovat podle mého názoru znalec z odvětví všeobecného lékařství, který by si mohl přibrat konzultanta z odvětví kardiologie. Otázka odborného zaměření znalce je tedy otázkou významnou. I tehdy, pokud posuzují činnost lékaře znalecké ústavy, dochází někdy k pochybením. Například v konkrétním případě byl ve znalecké komisi lékařské fakulty, která byla pětičlenná, pouze jediný lékař s odborností, která odpovídala odbornosti posuzovaného případu, a to jak se posléze ukázalo lékař s podstatně menšími zkušenostmi, než lékař, jehož práce byla posuzována. Skuteční „znalci“ v příslušném oboru (šlo o plicní lékařství) se pak vyslovili zcela jinak, než tento člen znalecké komise ústavu – lékařské fakulty. Přitom soud považuje posudek vypracovaný znaleckým ústavem za posudek, na který lze naprosto spoléhat. Z praxe by bylo možno naopak posloužit příklady, kdy i čtyři znalecké ústavy vyslovily na zcela stejný problém při poskytování zdravotní péče, čtyři zcela rozdílná odborná stanoviska a posouzení.

Je tedy otázkou, jak se má soud vypořádat se situací, kdy ve spisu je několik znaleckých posudků s rozdílnými závěry. Nepodaří-li se například výslechem znalců či zástupců znaleckých ústavů nesrovnalosti ve znaleckých posudcích odstranit, pak by měl být uplatněn nález Ústavního soudu, který alespoň v trestním řízení dává soudu vodítko – zásadu presumpce neviny, jejímž důsledkem je zásada in dubio pro reo. K tomu blíže viz. nález Ústavního soudu ze dne 4.12.2003 spisová značka I.ÚS 429/03.

Péče lege artis a regulace úhrad
Velkým každodenním problémem soukromých lékařů a nemocnic je „vejít se“ do regulací úhrad zdravotní péče na straně jedné a poskytnout náležitou zdravotní péči „na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy“ na straně druhé. V posledním období postihlo například řadu soukromých lékařů velmi tvrdé regulační omezení a srážky z úhrady zdravotní péče v souvislosti s vyžádanou péčí, nebo v souvislosti s předepisováním léčivých přípravků. Lékař se snaží s maximální pečlivostí a odpovědností pečovat o pacienta, a proto vyžádá určitou tzv. „indukovanou péči“, například laboratorní či zobrazovací metody, které jsou spojeny s vyššími výdaji. Za tuto obezřetnost a snahu nic nezanedbat, je posléze tak, jak to lékaři běžně nazývají, „pokutován od zdravotní pojišťovny“, protože se nevešel do regulací. Pokud se ohradí s tím, že v žádném z případů neposkytl zbytečnou péči, nebo péči s nadbytečnými náklady, zdravotní pojišťovna zaujme zpravidla stanovisko, že vůbec nejde o nadbytečné výkony, které vyžádal, ale jde prostě „jen a jen o matematiku“. Smluvní vztah zdravotnického zařízení a zdravotní pojišťovny na straně jedné zavazuje zdravotnické zařízení poskytovat zdravotní péči pojištěncům lege artis, s přihlédnutím k individuálnímu zdravotnímu stavu a potřebám pojištěnce, bez zbytečných nákladů, na straně druhé zavazuje zdravotnické zařízení dodržet určité limity úhrady zdravotní péče s tím, že pokud nebudou dodrženy, část poskytnuté či vyžádané péče nebo nákladů na léky, pokud se zdravotnické zařízení nevešlo do lékových limitů, nebude prostě uhrazena a půjde na úkor samotného zdravotnického zařízení. Regulace úhrad postihují lékaře při vyšší než průměrné vyžádané péči (zobrazovací laboratorní a podobné metody), vyšším předepisování léčivých přípravků, překročení limitu potřebných lékařských výkonů, které může zdravotnické zařízení vykázat a to někdy i bez ohledu na zákonnou povinnost provádět zejména u dětí preventivní prohlídky. Ve smluvním vztahu zdravotnického zařízení a zdravotní pojišťovny stojí tedy proti sobě na straně jedné povinnost poskytnout náležitou zdravotní péči a na straně druhé povinnost vejít se do regulací úhrady zdravotní péče, nemá-li překročení regulací úhrady být ekonomicky na úkor zdravotnického zařízení. V současné době jsou již podány některé žaloby proti matematickému uplatňování regulace úhrady zdravotní péče. Zastávám stanovisko, že pokud zdravotnické zařízení prokáže, že poskytlo náležitou zdravotní péči bez zbytečných nebo nadbytečných nákladů, v souladu s profesními povinnostmi lékaře, měla by žaloba směřující proti uplatnění regulačních srážek být u soudu úspěšná. Nelze vyloučit, že některá z těchto kauz skončí u Ústavního soudu, který zaujme k tomuto problému své stanovisko.

Informovaný souhlas a nesouhlas
Teprve pět let po ratifikaci Úmluvy o lidských právech a biomedicíně Českou republikou došlo k novelizaci § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. tak, aby odpovídal článku 5 uvedené Úmluvy. Stalo se tak zákonem č. 111/2007 Sb. a to na základě poslanecké iniciativy. Zákon tak nyní shodně s Úmluvou stanoví povinnosti informovat pacienta o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Vyhláška č. 385/2006 Sb. o zdravotnické dokumentaci pak uvádí, jaké konkrétní náležitosti by informovaný souhlas, je-li opatřen v písemné formě, měl mít. Není-li však informovaný souhlas vyžádán zdravotnickým zařízením v písemné formě, je otázkou, kdo nese důkazní břemeno o tom, že příslušné informace byly či nebyly pacientovi sděleny. Domnívám se, že jde o právní povinnost zdravotnického zařízení informace poskytnout, proto by důkazní břemeno o splnění této právní povinnosti mělo být na zdravotnickém zařízení. Existuje-li informovaný souhlas v písemné formě, pak je zpravidla důkaz nepochybný, je-li v písemném informovaném souhlasu i prohlášení pacienta o tom, že měl možnost s lékařem před příslušným zákrokem hovořit a klást mu otázky, na které obdržel dostatečnou odpověď. Česká lékařská komora vypracovala vzor informovaného souhlasu, který je v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 111/2007 Sb. i článkem 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a lze jej nalézt na webových stránkách www.lkcr.cz.

Zákon č. 111/2007 Sb. také přinesl naprostou novinku ve vztazích mezi lékařem a pacientem – téměř bezvýjimečný přístup pacienta a osob, které určí, jakož i pozůstalých, které pacient určil nebo osob blízkých, neurčil-li pacient jinak, do zdravotnické dokumentace a jakýchkoli jiných záznamů vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta. Výjimkou jsou pouze autorizované psychologické metody a popis léčby psychoterapeutickými prostředky, kdy pacient má nárok pouze na informaci, jejichž obsahem je popis příznaků onemocnění, diagnóza, popis terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů. Článek 10 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně sice umožňuje, aby vnitrostátní zákon omezil právo pacienta na informace o zdravotním stavu, je-li to v zájmu pacienta. Zákonodárce v České republice této možnosti využil pouze pokud jde o autorizované psychologické metody a popis léčby psychoterapeutickými prostředky. V současné době se setkáváme s námitkami zejména lékařů – psychiatrů, kteří například léčí pacienta trpícího paranoidními poruchami. Za situace, kdy pacient má možnost nahlédnout do vlastní zdravotnické dokumentace bez jakéhokoli omezení, může být tímto nahlédnutím velmi popuzen proti ošetřujícímu lékaři, který zpravidla z vysloveně terapeutických důvodů jedná s pacientem s jistou taktikou a nesděluje mu svůj názor na jeho diagnózu a některé další okolnosti léčby, který uvedl do zdravotnické dokumentace. Také v případě některých infaustních stavů a prognóz, je otázkou, zda bezvýjimečný přístup do zdravotnické dokumentace pacientovi prospěje. Případný zápis o přechodu k paliativnímu způsobu léčby pro beznadějnost jiné léčby, nemusí být pro pacienta povzbudivý. Je tedy otázkou, zda bylo správné, že zákonodárce nevyužil možnosti, která mu byla dána článkem 10 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a pro některé specifické případy, nad rámec klinické psychologie, nestanovil možnost v zájmu pacienta omezit jeho právo na informace a přístup do zdravotnické dokumentace.

V praxi se ukazuje být mnohem významnější než samotný informovaný souhlas, informovaný nesouhlas pacienta s poskytováním náležité zdravotní péče, který má být vždy stvrzen písemným prohlášením – reversem. Bylo by možno posloužit nejméně třemi případy, kdy absence negativního reversu vedla k trestnímu stíhání lékaře. Trestné nebylo samozřejmě to, že lékař opomenul revers vyžádat, ale to, že způsob léčby neodpovídal pravidlům lege artis, pacient zemřel a pozdější tvrzení lékaře, že pacient nesouhlasil například s hospitalizací, operací, transfuzí či chemoterapií, není-li tento nesouhlas dokumentován tak, jak stanoví zákon, je velmi problematický. Lékař je sice již při studiu na lékařské fakultě a posléze znovu před atestací školen v tom, že pokud pacient odmítá jakýkoli výkon, který mu lékař indikuje, je povinen mu poskytnout náležité vysvětlení o důsledcích, které to může mít pro jeho zdravotní stav a pokud trvá pacient na svém stanovisku, vyžádat si od něho písemné prohlášení – revers. Vyhláška č. 385/2006 Sb. správně řeší i situaci, kdy pacient odmítá podepsat revers, ale odmítá i příslušný zdravotní výkon; revers má být stejně sepsán a podepsán lékařem a jedním svědkem. V praxi však život píše příběhy složitější, kdy pacient například odmítá to, co mu lékař doporučuje, lékař doporučí „druhou nejlepší možnost“ a tuto pacient akceptuje. Pacient tedy akceptoval postup, který je rovněž lege artis, nikoli však ten postup, který lékař považoval za nejlepší, a který mu původně doporučil. Za této situace lékař nevyžádá od pacienta revers, neboť pacient péči neodmítl. To se posléze ukáže jako hrubá chyba, protože po úmrtí pacienta podali pozůstalí trestní oznámení a znalec dovodil, že pacient mohl být léčen účinnějším způsobem než ten, který byl zvolen. Obhajoba lékaře, že doporučoval pacientovi účinnější způsob, ale pacient jej odmítl, proto mu doporučil druhou nejlepší možnost, je problematická, pokud ve zdravotnické dokumentaci chybí písemné prohlášení – revers pacienta.

Ochrana osobních údajů a trestní odpovědnost
Poslaneckou iniciativou podpořenou napříč politickým spektrem, došlo zákonem č. 111/2007 Sb. ke změně ustanovení § 55 odst. 2 písmeno d) zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., kdy byla vypuštěna výjimka z povinné mlčenlivosti, pokud zdravotnického pracovníka této mlčenlivost zprostil „nadřízený orgán v důležitém státním zájmu“ a na druhé straně byla připojena věta, která představuje významný průlom do povinné mlčenlivosti. Povinností mlčenlivosti nadále „není zdravotnický pracovník vázán v rozsahu nezbytném pro obhajobu v trestním řízení a pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním, popřípadě jeho zaměstnavatelem a pacientem, nebo jinou osobu uplatňující práva na náhradu škody, nebo na ochranu osobnosti, v souvislosti s poskytováním zdravotní péče“. Toto ustanovení dává zdravotnickým zařízením a zdravotnickým pracovníkům právo použít v nezbytně nutné míře i bez souhlasu pacienta údajů o jeho zdravotním stavu, k obhajobě svých vlastních práv. Odpovídá obdobnému ustanovení zákona o advokacii.

Trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji je v českém medicínském právu podle mého názoru „časovanou bombou“. Tzv. „velké vizity“ v nemocnicích se často nadále konají tak, že bez souhlasu pacienta jsou citlivé údaje o jeho zdravotním stavu prezentovány před spolupacienty, což může pacient právem pociťovat jako zásah do svých osobnostních práv. Problémem jsou i čekárny v ambulancích, nedostatečná izolace čekárny a ambulance, setkávání pacientů například v čekárně psychiatrické ambulance v menším městě, apod. Někde jsou problematické i informace o pacientech, vedené v počítačové síti nemocnice a přístup k těmto informacím ze strany jednotlivých zdravotníků, když přístup k informacím by měl mít pouze ten, kdo je nezbytně potřebuje v rámci návaznosti poskytování zdravotní péče.

Občanskoprávní odpovědnost zdravotnických zařízení a nedostatečné pojistné krytí
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16.10.2007 Pl. ÚS 50/05 může soud v případě, že dospěje k závěru, že odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. není spravedlivé a dostatečné, tuto vyhlášku nepoužít a rozhodnout podle vlastní úvahy, jak vysoké odškodnění v daném případě bude pro poškozeného spravedlivé, pokud by použití předmětné vyhlášky považoval za nespravedlivé a odporující ústavním principům.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2006, spisová značka 25 Cdo 759/2005, náhrada za ztížení společenského uplatnění v částce téměř 17.000.000,- Kč v případě nejtěžšího poškození zdraví, není nesprávná ani nepodložená. Otázka náležitého pojištění zdravotnického zařízení pro případ občanskoprávní odpovědnosti je tedy velmi aktuální.

Naproti tomu pojistné podmínky mnoha pojišťoven kryjící profesní odpovědnost při výkonu zdravotnického povolání, jsou mnohdy velmi nepříznivé pro pojištěné zdravotnické zařízení. Ve výlukách z pojistného krytí zdravotnického zařízení jsou často uvedeny jakékoli nároky vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pojišťovna může snížit pojistné plnění případně jej i neposkytnout v případě, že škoda byla způsobena „hrubou nedbalostí pojištěnce, jeho zaměstnance, nebo osoby, kterou použil pro výkon příslušné činnosti“, pojistné krytí může být odmítnuto v případě porušení prevenční povinnosti, někdy je vyloučena i odpovědnost za škodu způsobenou povahou použité věci. Tyto „pojistné pasti“ v krytí profesní odpovědnosti zdravotnického zařízení mnohdy zjistí pojištěný až tehdy, když dojde k otázce, zda pojišťovna škodu uhradí, či naopak uhradit odmítne.

Pro členy České lékařské komory existuje možnost zvýhodněného pojištění, kde veškeré tyto výluky, které jsou velmi nebezpečné a mohou znamenat, že pojišťovna pojistnou událost krýt nebude, jsou podle mého názoru dostatečně eliminovány. Je-li provozovatelem nebo společníkem provozovatele nestátního zdravotnického zařízení člen České lékařské komory, může využít zvýhodněného rámcového pojištění pro členy ČLK. Podrobnosti viz ww.lkcr.cz.

Při léčbě došlo k hrubé chybě, ale nebyla prokázána příčinná souvislost
V mnoha případech se setkáváme se situací, kdy lékař velmi závažným způsobem porušil své profesní povinnosti při péči o pacienta, ale nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto porušením povinností a úmrtím, či újmou na zdraví pacienta. Znalci konstatují, že lze připustit, či je dokonce zcela reálné, že by k úmrtí či újmě na zdraví mohlo dojít i tehdy, pokud by k závažné chybě lékaře nedošlo. V takovém případě trestní odpovědnost nepřipadá v úvahu a zpravidla není vyhověno ani žalobě o náhradu škody. Pracovněprávní odpovědnost lékaře je poměrně problematická, protože zaměstnavatel často nemá ani zájem na jeho postihu a jakýkoli finanční postih je podle nového zákoníku práce zcela vyloučen. V těchto případech je řešením disciplinární odpovědnost každého lékaře, který vykonává povolání v léčebně preventivní péči, vůči profesní komoře zřízené zákonem. Za neodborný postup, či neetické jednání,mohou být lékaři uložena disciplinární opatření od důtky, přes pokutu, až po podmíněné vyloučení a vyloučení z České lékařské komory. Tento druh odpovědnosti lékařů vůči profesní komoře zřízené zákonem, ať již na principu povinného členství, nebo povinné registrace u příslušné profesní komory, existuje ve 25 zemích z 27 států Evropské unie. Pouze v Maďarsku nahrazuje lékařskou komoru státní úřad a v Dánsku občanské komise. Pokud by profesní dohled komory nad lékaři byl zrušen bez náhrady, byl by shora uvedený případ prakticky neřešitelný a lékař za hrubé pochybení nepostižitelný.

Z hlediska náhrady škody se může někdy jevit jako nespravedlivé, že při chybném odborném postupu ve zdravotnickém zařízení, kdy však není plně prokázána příčinná souvislost mezi chybným postupem a úmrtím, či újmou na zdraví, nebude zpravidla pacientovi přiznán žádný nárok na náhradu škody. Stávající zákon o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. v platném znění, má však pro tento případ řešení, které není příliš známé ani využívané, ale přesto je podle mého názoru správné, spravedlivé a bylo by vhodné zachovat jej i v budoucí právní úpravě při rekodifikaci zákona. Podle § 78 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu o náhradě škody vzniklé při poskytování zdravotní péče platí ustanovení občanského zákoníku; i když povinnost k náhradě škody nevznikla, může stát v mimořádných případech hodných zvláštního zřetele poskytnout poškozenému příspěvek.

Právní ochrana zdravotníků
Česká lékařská komora a některé další organizace usilují již delší dobu o přísnější trestní postih osob, které se dopustí trestných činů proti zdravotníkům, v úmyslu působit na výkon jejich povolání, nebo pro výkon jejich povolání. Tři vražedné útoky na lékaře v jediném roce, dva s následkem smrti a jeden s následkem těžké újmy na zdraví, svědčí o tom, že přísnější postih by byl na místě. V tomto směru Česká lékařská komora úspěšně spolupracuje s Ministerstvem spravedlnosti ČR a vysoce oceňuje přístup úřadujícího ministra spravedlnosti k této problematice. V návrhu nového trestního zákona se předpokládá, že vražda či újma na zdraví, jakož i vyhrožování zdravotníkovi, ale i jiné osobě v úmyslu působit na výkon jeho povolání nebo pro výkon povolání, budou postihovány stejně, jako vražda veřejného činitele, ublížení na zdraví veřejnému činiteli, nebo vyhrožování veřejnému činiteli – tedy v podstatně vyšší trestní sazbě. Žádoucí by bylo, aby i prostý fyzický útok na takovou osobu byl postihován obdobně, jako fyzický útok na veřejného činitele – to se do návrhu nového trestního zákona zatím nepodařilo prosadit, stejně jako trestnost tzv. talkingu, tj. nebezpečného pronásledování. Nelze ovšem vyloučit, že při projednávání návrhu nového trestního zákona v Parlamentu dojde v tomto směru ještě k pozitivním změnám.

Okolnosti vylučující protiprávnost a lékař

MUDr. Mgr. Jolana Těšinová

Lékařská činnost je činností, která ve své podstatě slouží ochraně a záchraně nejvyšších hodnot, jakými jsou lidský život a zdraví. Tato ochrana je velice často spojena se zásahy a s narušením tělesné integrity, mnohdy i značného rozsahu. Z povahy medicíny, současného stupně poznání i dostupné vybavenosti zdravotnických zařízení nejmodernějšími přístroji plyne, že ne vždy končí úsilí o záchranu zdraví či života úspěchem.
Legálnost lékařské činnosti a formulace jejich podmínek představuje důležitý problém nejen teoretický, ale má i značný praktický význam, neboť lékař má v rukou prostředky, které mají člověka léčit, ale mohou ho bezprostředně i následně ohrožovat. Medicína prodělává bouřlivý rozvoj a názory a poznatky lékařské vědy se v důsledku potřeb různých oborů lékařské činnosti rychle mění. Pokrok lékařské vědy umožňuje úspěchy dříve těžko představitelné, výrazně ovlivňuje řešení některých právních otázek, přičemž přináší i zcela nové právní problémy. Možnosti medicíny zasahovat do života a zdraví se natolik rozšířily, že je nutné hledat, stanovit a vymezit pro tuto oblast přesná právní kritéria, která musí na jedné straně garantovat práva jednotlivce a na straně druhé umožnit a stimulovat její rozvoj.
Základem trestní odpovědnosti lékaře je spáchání trestného činu podle trestního zákona. Naše právní úprava je založena na materiálním pojetí trestného činu. Jedná se o koncepci, podle které tento čin musí vykazovat znaky uvedené v zákoně a současně musí být nebezpečný pro společnost. Pokud čin nesplňuje jednu z podmínek, nejde o trestný čin.
Jako okolnosti vylučující protiprávnost jsou označovány okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá trestnému činu není ani nedovolený, ani nebezpečný pro společnost, a není tedy ani trestným činem. Tyto skutečnosti jsou upraveny buď přímo v trestním zákoně nebo jsou teorií a praxí uznávány. Je pro ně společné, že protiprávnost, která je znakem skutkové podstaty trestného činu, zde chybí. Dovolený čin, i přesto že se svými znaky podobá trestnému činu, nenaplňuje pak ani jeho skutkovou podstatu.

Lékařský zákrok
Činnost lékaře je pojímána jako činnost, kterou právo dovoluje, jinak by šlo o trestné činy proti životu a zdraví. Odůvodění vyloučení protiprávnosti bývá různé. Je však třeba hledat podstatu toho, že lékařská činnost je činností dovolenou. Můžeme tak rozlišovat různé konstrukce právní odpovědnosti v medicíně a vyloučení protiprávnosti z hlediska trestního práva. Model vycházející z francouzského pojetí vysvětluje nedostatek protiprávnosti lékařské činnosti tím, že se jedná o zákrok v rámci lékařské profese, zákrok provedený za účelem, který právní řád schvaluje, čímž schvaluje i prostředky k jeho dosažení. Zdůrazňován je takový postup léčení, který musí být proveden dle pravidel lékařské vědy, potom je vyloučena odpovědnost za delikty proti zdraví, nikoliv automaticky odpovědnost za případné omezeování osobní svobody, k jejímuž zamezení je nutný souhlas pacienta. Podle konstrukce německé je rozhodující svolení pacienta, kterým musí být kryty veškeré úkony lékaře. Základním právem a povinnosté lékaře je sice zbavovat nemocného podle možnosti jeho neduhů, ale toto právo a povinnost lékaře mají své hranice, dané právem pacienta rozhodovat o svém těle. Léčebný zákrok je v tomto pojetí poškozením integrity těla (ublížením na zdraví). Při souhlasu pacienta musí jít o souhlas týkající se podstaty zákroku, jehož platnost je dána pouze tehdy, jestliže pacient přesně ví, s čím má souhlasit. Lékař, který jedná bez tohoto souhlasu odpovídá trestněprávně stejně jako ten, který se dopustil závažných chyb v léčebném postupu. V americkém pojetí se zdůrazňuje spoluodpovědnost společnosti za péči o zdraví, přičemž tato odpovědnost je závislá na možnostech konkrétní společnosti v daném státě. Z pojetí lékařské činnosti jako činnoti státem povolené plyne, že trestní odpovědnost lékaře za provedený zákrok nepřichází v úvahu jako v právu evropském, ale jde o ryze smluvní vztah, převažuje občanskoprávní odpovědnost za škodu.
Naše právní úprava vztahu mezi lékařem a pacientem je ovlivňována francouzskou teorií a vychází ze skutečnosti, že lékař není trestně odpovědný ze svolení pacienta, ale proto, že lékařská profese je profesí, na které má stát zájem, dovoluje-li právní řád výkon určitého povolání, uznává tím jeho společenskou užitečnost, pokud se ovšem takové povolání vykonává řádně. Lékařský zákrok prováděný v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví, a to ani tehdy když se nezdaří. Při posuzování právního charakteru zásahu do lidského těla nelze ale v současné době opomenout ani Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací bilogie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně), jež klade autonomii jedince a svobodu jeho rozhodování na čelné místo. Dostávají se nám tak do střetu dva důležité zájmy: svoboda každého rozhodovat o svém osudu na straně jedné a ochrana života a zdraví na straně druhé. A jednomu z těchto zájmů musí být v případě jejich kolize dána přednost.
V současné době převažuje názor, že legálnost lékařského zákroku vychází z vyloučení protiprávnosti činu za předpokladu splnění pregnantně vymezených podmínek, kdy zákrok provádí oprávněná osoba způsobem odpovídajícím současným poznatkům lékařské vědy, se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem (D.Císařová, Trestní právo a zdravotnictví).

Krajní nouze
Podstata krajní nouze spočívá v kolizi dvou právem chráněných zájmů s tím, že se dá chránit jen jeden z nich, a to porušením druhého. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost a při splnění daných podmínek jde o jednání oprávněné. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak nebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než ten, který hrozil.O krajní nouzi nejde ani v případě, kdy ten, komu nebezpečí hrozí je povinen je snášet. Lékař nemůže s odkazem na krajní nouzi odmítnout péči o pacienta s odůvodněním, že by se mohl třeba nakazit. Jeho povinností je toto nebezpečí snášet.
Ve zdravotnictví bude působit problémy splnění podmínky, aby hodnota, která má být chráněna, byla zřejmě vyšší, než hodnota o jejíž ztrátu jde. Lze však pohledem krajní nouze vážit život proti životu? Lze méně nadějný život brát jako menší hodnotu proti životu dávajícímu více naděje? Právní teorie nerozlišuje mezi životem plnohodnotným a méně hodnotným, život a zdraví jedinců je chráněno stejně bez ohledu na stav či prognostické vyhlídky. Zejména pak nedovoluje lékaři, aby hodnotil, který život za takový považuje a naopak mu ukládá striktní povinnost učinit vše pro záchranu života a zdraví každého pacienta. Složitost rozhodování v těchto situacích je evidentní, a to jak z pozic etických, tak i medicínských a právních. Z právního hlediska je nutno na jedné straně zajistit přísný postih před eventuelním zneužitím lékařského povolání a neplněním základních povinností, mezi něž patří záchrana života na prvé místo. Na straně druhé je ovšem třeba vytvořit i pocit právní jistoty pro odpovědné rozhodování lékaře v situacích, kdy použití maximální možné péče je neadekvátní a může pouze prodlužovat utrpení nemocného. Lékaři je uloženo postupovat v souladu s poznatky vědy. Otázka zní, zda je možno svěřit lékařské vědě rozhodování o tom, zda-li maximální péče pro záchranu života bude při určitých stavech poskytnuta? Pokud by bylo uznáno, že lékařská věda považuje určité stavy za případy, jimž chybí základní kvalita lidského života, za nedvratně určené k brzké smrti, kde náročné léčebné postupy by pouze prodlužovaly utrpení pacienta, bylo by možno považovat jejich neřešení za postup v souladu s právním požadavkem Potom by odpadlo zkoumání protiprávnosti, ale i nebezpečnosti činu pro společnost jako předpokladu pro vyvození odpovědnostních důsledků. Otázkou tedy zůstává, zda v mezních situacích při respektu k nedotknutelnosti lidského života by nemělo být bráno v úvahu i kritérium jeho kvality?

Souhlas pacienta
Pacient má právo na vlastní rozhodnutí o svém zdraví a osudu, lékař má povinnost pacienta poučit o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Vyšetřovací a léčebné výkony se mohou provádět zásadně jen se souhlasem pacienta, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Proti jeho vůli lze jednat pouze v případech stanovených zákonem (jde-li o nosiče; povinné léčení; duševní chorobu nebo intoxikaci a ohrožování sebe nebo okolí; nelze-li si vyžádat souhlas vzhledem k zdravotnímu stavu a jde o neodkladné výkony k záchraně života či zdraví; jde-li o záchranu života či zdraví dítěte nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a rodiče či opatrovník odpírají dát souhlas). Odmítá-li pacient přes báležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers).
Otázka souhlasu pacienta je jednou z nejsložitějších - nakolik lze vůli pacienta považovat za natolik silnou, že je třeba dávat přednost jeho přání před zájmem na ochranu jeho života a zdraví? Jestliže chápeme lékařský zákrok jako okolnost vylučující protiprávnost narušení tělesné integrity, jehož jedním z nezbytných znaků je souhlas pacienta s jeho provedením, pak by jednání lékaře bez tohoto souhlasu mohlo být posuzováno jako jednání naplňující znaky trestného činu omezování osobní svobody i tehdy, jestliže byl zákrok z lékařského hlediska bezchybný.
Získání souhlasu pacienta neznamená vždy, že zákrok je v souladu s právem. V určitých případech (podrobení se neschválenému experimentu) bude zásah i přes existenci souhlasu protiprávním. Souhlas je třeba považovat nikoliv za okolnost vylučující protiprávnost, nýbrž spíše za jednu z podmínek právnosti zákroku v oblasti péče o zdraví.

Přípustné riziko
Otázka přípustnosti rizika v medicíně není z hlediska trestněprávní odpovědnosti uspokojivě řešena. Problematické jsou zejména situace, kdy dochází ke způsobení i těžké újmy pacientovi v důsledku zákroku, jež se jevil důvodným v době jeho provedení, ale následně byla jeho opodstatněnost vyvrácena. Vymezení hranic přípustného rizika a jeho zařazení mezi okolnosti vylučující protiprávnost pro oblast zdravotnictví uvedené v trestním zákoně je řešením.
Lékařský experiment
Věda, jakožto dynamický proces posouvá oblast poznání vpřed a její rozvoj je neoddělitelně spjat s experimentováním, které v oboru věd medicínských působí přímo na člověka. Bez ověřování hypotéz vytvářených teorií by nebylo možné přinášet nová řešení použitelná v lékařské praxi. Otázka tedy nezní, zda pokusy vykonávat, ale jak je vykonávat.
V případě medicínského experimentu se lékař odchyluje od jinak striktního doržování stanovených požadavků pro výkon jeho povolání a postupuje ,,non lege artis''. Pokud se však jedná o takové konání, které naplňuje podmínky stanovené pro klinický experiment, chybí takovému jednání společenská nebezpečnost a nezakládá trestní odpovědnost.

Závěrem je třeba zdůraznit zvláštní povahu práce lékaře, neboť na jedné straně cítíme vědomí veliké odpovědnosti a nesmírné tragédie fatální chyby a jejího nenapravitelného dopadu na pacienta i jeho okolí, na straně druhé vnímáme obtížnost práce lékaře s její mnohotvárnou složitostí a každodenním rizikem omylu. Proto je nutné posilovat nejen práva a ochranu občana jakožto pacienta, ale řešit i práva a povinnost lékaře tak, aby jeho konání ve prospěch pacienta mělo potřebný stupeň právní jistoty.

Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobená lékařem či zdravotnickým zařízením

JUDr. Marta ŠKÁROVÁ

Občanskoprávní odpovědnost lékaře či zdravotnického zařízení za poškození zdraví pacienta je v našem právním řádu, a to v občanském zákoníku, upravena poměrně široce. Z jednotlivých typů odpovědnosti jsou nejdůležitější a nejčastěji uplatňované dva typy odpovědnosti, a to obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., založená na principu presumovaného zavinění. Jde o odpovědnost za pochybení lékaře či zdravotnického personálu a za postup non lege artis. Druhým typem je odpovědnost podle § 421a obč. zák. – tzv. objektivní odpovědnost za poškození zdraví vyvolané povahou přístroje nebo jiné věci použité při lékařském zákroku, tedy i léku či jiného přípravku, který vyvolal třeba i jen vedlejší, ale škodlivé následky.
Kromě těchto dvou typů přichází v úvahu i řada dalších skutkových podstat odpovědnosti, které se týkají ochrany převážně jiných hodnot, než je zdraví pacienta; o nich bude ještě zmínka.
Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. se vztahuje na každého a jejími základními předpoklady je vznik škody, porušení právní povinnosti a příčinná souvislost mezi nimi. V občanskoprávním řízení o náhradu škody prokazuje tyto tři předpoklady poškozený.
Protiprávním může být jak protiprávní jednání, tedy léčebný postup či zákrok, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Otázka protiprávnosti postupu lékaře či zdravotnického personálu je otázkou vysoce odbornou a soud ve sporech o náhradu škody na zdraví vychází ve většině případů ze znaleckých posudků z příslušného odvětví lékařské vědy, pro něž jedním z nejdůležitějších podkladů je pečlivě vedená zdravotnická dokumentace pacienta.
Avšak protiprávním jednáním není jen postup non lege artis, ale může jím být i porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák., jež ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Jde o běžnou míru opatrnosti počínat si v určitých situacích – i bez konkrétně předepsaného pravidla – natolik obezřetně, aby se vyloučila či omezila možnost vzniku škody, kterou lze za daných okolností předvídat. Porušení prevenční povinnosti může být předpokladem odpovědnosti za škodu pouze v případě, že jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, není přímo upraveno právním předpisem, instrukcí či jinou normou. Je-li postup dle předpisu zachován, nelze činit někoho odpovědným za to, že – ačkoliv dodržel vše, co byl povinen, došlo ke škodě.
Přesto se v soudní praxi setkáváme s případy, kdy – ačkoliv bylo prokázáno, že ze strany lékařů a zdravotnického personálu nedošlo k porušení předepsaných povinností, je ze strany pacienta dovozováno, že vůči němu mělo být postupováno pečlivěji, obezřetněji, neboť specielně v jeho případě specifické okolnosti vyžadovaly, aby s ohledem na § 415 obč. zák. bylo učiněno více, než je předepsáno, a tím by se vzniku škody předešlo.

Z praxe se stručně zmíním o jednom z případů :
Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo na psychiatrickém oddělení nemocnice, když se vznítilo lůžko žalobkyně, která utrpěla rozsáhlé popáleniny a následně jí byla amputována část dolní končetiny. Požadovala náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění a za zakoupení invalidního vozíku. Na psychiatrickém oddělení byla hospitalizována s pracovní diagnózou delirium tremens, kde podléhala režimu zvýšeného dohledu s možností omezení na lůžku. Je kuřačka, na oddělení měla k dispozici cigarety a zapalovač a opakovaně porušovala zákaz kouření na pokoji. Když byla pro agresivitu omezena v kurtech na lůžku za obě ruce i nohy, cigarety a zapalovač jí byly odebrány a uloženy do nočního stolku vedle lůžka. Sestry v předepsaných intervalech vykonávaly dohled a když uslyšely křik žalobkyně, přiběhly do jejího pokoje a zjistily, že lůžko hoří a žalobkyně má uvolněnou pravou ruku z přikurtování. Nebylo prokázáno, že by porušily režim „zvýšeného dohledu“; o tom by bylo možné uvažovat až po delší době, než je předepsaných 30 minut. Časový interval mezi poslední kontrolou žalobkyně a okamžikem zjištění požáru činil 10 minut. Nešlo tedy o přímé porušení povinností zdravotnického personálu. Bezprostřední příčinou vznícení lůžka byla činnost samotné žalobkyně, která ve snaze zapálit si cigaretu manipulovala na lůžku s ohněm. Přesto žalobkyně tvrdila, že s ohledem na stav, v jakém se nacházela (nebyla schopna posoudit příkazy či zákazy týkající se dodržování léčebného režimu), měly sestry kontrolu provádět častěji a přijít dříve, než začala volat o pomoc, a pokud tak neučinily, porušily prevenční povinnost § 415 obč. zák.
Z hlediska porušení prevenční povinnosti by přicházela odpovědnost zdravotnického zařízení v úvahu, jestliže jejich jednání či opomenutí mělo za následek zvětšení rozsahu škody, tedy bylo-li příčinou těžšího následku požáru na zdraví žalobkyně. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, na volání žalobkyně po vznícení lůžka sestry přiběhly a ihned začaly hasit oheň. To, že se požár rozhořel natolik, že žalobkyni musela být posléze amputována noha, neznamená zanedbání péče v tom smyslu, že by sestry měly provádět kontrolu častěji. Sestry totiž nemohly ani při bedlivé pozornosti předpokládat, že po upoutání na lůžku a uložení cigaret a zapalovače mimo její dosah, žalobkyně, byť z nedbalosti, zapálí své lůžko. S ohledem na opatření, jež sestry učinily k zabránění žalobkyni manipulovat s ohněm na lůžku a s ohledem na způsob, jakým ke vznícení lůžka došlo, nebyla okolnost, že dohled u lůžka žalobkyně nebyl prováděn v kratším než předepsaném intervalu, posouzena jako zanedbání prevenční povinnosti, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně či k většímu rozsahu škody.
Pokud žalobkyně nebyla schopna posoudit příkazy a zákazy a dodržovat léčebný režim, tato okolnost není z hlediska odpovědnosti nemocnice za škodu rozhodující, neboť byla-li škoda způsobena zaviněním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), což platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nebylo možno přičítat zavinění.

Často velmi složitě a za pomoci znaleckého dokazování bývá v soudním sporu řešena otázka příčinné souvislosti, tedy zda konkrétní pochybení bylo příčinou, popř. jednou z příčin poškození zdraví pacienta, za něž je požadována náhrada. Vždy musí být prokázáno, že protiprávní úkon byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, že škoda by bez této příčiny nenastala. Avšak příčinná souvislost není vyloučena v případě, že protiprávní jednání pouze dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného. Zejména u škod na zdraví platí, že tzv. „působení na vadný základ“ (predispozice) nevylučuje příčinnou souvislost.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. I když významnou roli zde hrají odborné posudky znalců, nelze uložit znalci vyřešení této otázky; znalec může poskytnout jen odborné podklady, z nichž soud při zjišťování skutkového stavu věci vychází.
Samotné pochybení lékaře při poskytnutí zdravotnické služby, pokud není prokázáno, že právě ono způsobilo škodlivý následek na zdraví pacienta, odpovědnost nezakládá.
Z praxe bych se zmínila o případu, kdy bylo jednoznačně prokázáno pochybení lékařů při diagnóze a léčbě pacienta, který následně zemřel, avšak žalobě pozůstalých na náhradu nákladů na jejich výživu nebylo vyhověno právě pro nedostatek příčinné souvislosti. Jak bylo v řízení zjištěno, příčinou smrti pacienta byl septický šok vyvolaný bakterií (Streptococcus pyogenes, subtyp M1). Sepse se vyvinula z hnisavého zánětu na prstě ruky, který si pacient sám ošetřil, lékaře nenavštívil a ani později lékaře na to neupozornil. Do ordinace praktického lékaře se dostavil pro bolest v rameni, lékař stanovil diagnózu degenerativní onemocnění ramenního kloubu a když po ošetření ramene bolesti neustoupily, lékař ho odeslal ještě týž den na konziliární vyšetření na chirurgické oddělení. Pacient byl zde prohlédnut a bylo pokračováno v léčbě dle mylně stanovené diagnózy. Druhý den se pacient pro zhoršující se stav opět dostavil na chirurgii, na těle již měl patrný makulosní exanthem, který ošetřující lékař považoval za alergickou reakci na předepsané léky, proto je vysadil a předepsal jiné, diagnózu však nekorigoval. Třetí den byl pak převezen rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde v podstatě týž den zemřel. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že postupy lékařů při ošetření pacienta nebyly správné, od počátku byla stanovena mylná diagnóza a z toho důvodu nebylo zahájeno protizánětlivé léčení. Nemocný měl příznaky celkového onemocnění organizmu, léčba měla být zahájena ihned. Soud věc posuzoval podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že praktický lékař postupoval správně, když po ošetření ramene poslal pacienta na vyšetření do zdravotnického zařízení, neboť klasickým vyšetřením obvodního lékaře nebyla příčina onemocnění zjistitelná, k vyloučení nesprávné daignozy mohlo dojít až po provedení dalších specializovaných vyšetření na chirurgickém oddělení. Lékaři na tomto oddělení porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes přetrvávající nepříznivý stav pacienta bez dalších vyšetření pokračovali v léčbě podle nesprávné diagnózy. Je nesporné, že k infekčnímu onemocnění došlo předtím, než se pacient k lékaři vůbec dostavil, postup lékařů při ošetření tedy nevyvolal infekci vedoucí ke smrtelnému následku; pro založení jejich odpovědnosti bylo proto podstatné, zda zjištěná pochybení při léčbě tohoto chorobného stavu bylo alespoň jednou z příčin úmrtí pacienta, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke smrti pacienta nedošlo. Lékaři neodpovídají za poškození zdraví pacienta vzniklé bakteriálním onemocněním, nýbrž jejich odpovědnost může být dána, pokud škodlivý následek (smrt pacienta) byl způsoben nesprávně vedeným způsobem léčby. Otázkou bylo, zda – nebýt chybného stanovení diagnózy a nesprávného způsobu léčby – ke smrti pacienta by nedošlo, tedy zda správně zvolený a včas zahájený postup při léčbě jeho onemocnění by zabránil jeho smrti. Vzhledem k tomu, že odpověď ústavního znaleckého posudku nebyla kladná, neboť ani v případě včasného zjištění diagnózy by okamžité zahájení správné léčby nemuselo být úspěšné, nemuselo by vést k vyléčení pacienta a zabránit jeho úmrtí, soud neshledal vztah příčiny a následku mezi postupem lékařů, který nebyl lege artis, a škodou na zdraví pacienta. Protože důkazní břemeno o příčinné souvislosti je na straně žalující, jeho neunesení má za následek neúspěch ve sporu ( 25 Cdo 168/2003).

Pokud je jednou z příčin vzniku škody, popřípadě zvětšení jejího rozsahu, jednání poškozeného (§ 441 obč. zák.), nese škodu sám v tom rozsahu, v jakém si ji způsobil, a to bez ohledu, zda si ji způsobil zaviněně či nikoliv. Tzv. škůdce v tomto rozsahu za škodu neodpovídá. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, a to v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného. Zde nejde o otázku zavinění, nýbrž o nedostatek jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu.

Zavinění, tj. psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání a ke škodě, není předpokladem vzniku odpovědnosti. Zákon vychází z tzv. presumovaného zavinění ve formě nevědomé nedbalosti – odpovědný subjekt nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ačkoli to podle okolností a vzhledem ke svým osobním poměrům předvídat měl a mohl. Odpovědnosti podle § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce zprostí, prokáže-li, že škodu nezavinil. Na něm leží důkazní břemeno o tom, že v jeho případě nejde ani o nevědomou nedbalost. Hovoříme o možnosti vyvinění (exkulpace) – na rozdíl od liberačních důvodů, které v některých případech objektivní odpovědnosti dávají možnost zprostit se odpovědnosti.

Druhý nejčastější typ odpovědnosti zdravotníků za škodu na zdraví pacienta je tzv. objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák., která nastává, byl-li škodlivý následek na zdraví pacienta způsoben okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje, přípravku či jakékoliv jiné látky použité při poskytnutí zdravotnické služby. Za „okolnosti mající původ v povaze věci“ se považují charakteristické vlastnosti, jež věc má (ostrost nástroje), nebo naopak chybějící vlastnosti (nesterilní injekční jehla), pokud právě tyto okolnosti konkrétní škodu na zdraví pacienta vyvolaly. Za okolnost, jež má původ v povaze věci, uznala soudní praxe např. tlak na míchu v důsledku působení drátěné kličky užité při lékařském zákroku (25 Cdo 1129/2005).
Jde nejen o odpovědnost za bezvadnost látky, za neselhání přístroje, ale i tehdy, jestliže použitá věc nebyla vadná, ale vznik škody způsobila právě svou povahou, nebo jestliže škoda byla způsobena v důsledku vnějších okolností (např. výpadku v dodávce elektrického proudu). Jsou známy případy např. popálenin v důsledku vadné funkce přístroje, infekce v důsledku použití nesterilních injekčních jehel, alergické reakce na aplikovanou látku apod.
Jedná se o objektivní odpovědnost – tj. za výsledek, kde otázka protiprávnosti, porušení lékařských pravidel ani zavinění nemá význam. Jako jediná v občanském zákoníku je odpovědností absolutní - nelze se jí zprostit na základě žádného liberačního důvodu ani jednostranným prohlášením či dohodou; odpovídá se za škodu, i když bylo postupováno přesně podle návodu, podle současného stavu vědy a techniky, lege artis. Spoluzavinění poškozeného je zde jedinou okolností, která omezuje rozsah odpovědnosti zdravotnického zařízení.
To, co bylo shora uvedeno o příčinné souvislosti u obecné odpovědnosti, platí v plné míře i pro tento typ odpovědnosti.
Zmíním se o případu, kdy po správně provedeném operativním výkonu došlo k pooperačním komplikacím a podle tvrzení pacienta byla tato újma vyvolána účinky přístroje použitého při operativním zákroku. Pacient, který měl špatnou srážlivost krve, podstoupil elektrické odstranění polypu. Ačkoli byl tento zákrok proveden lege artis, došlo u něj ke krvácení do tlustého střeva a z toho důvodu se musel podrobit dalším chirurgickým zákrokům, za něž požadoval náhradu škody s tvrzením, že krvácení bylo vyvoláno účinky přístroje použitého při zákroku. Soud ze znaleckých posudků zjistil, že po odstranění polypu endoskopickou polypektomií se vytvořila krevní sraženina tak, jak měla, avšak časem se v důsledku pohybu střeva a střevního obsahu mohla během několika hodin odloučit. Vzhledem k tomu, že další v úvahu přicházející příčiny krvácení nebyly shledány a bylo prokázáno, že nejpravděpodobnějším důvodem krvácení v daném případě bylo odloučení sraženiny a její spláchnutí, soud dovodil, že ke škodě na zdraví pacienta, za něž požadoval náhradu, došlo nikoli v důsledku zdravotní techniky použité při zákroku, nýbrž vlivem jiných okolností, nemajících původ v povaze přístroje či jiné věci použité při zákroku (pohyb střeva a pasáž střevního obsahu). Rovněž v této kauze měly rozhodující význam při zjišťování příčinné souvislosti znalecké posudky, pro jejichž vypracování byla podkladem řádně vedená zdravotnická dokumentace ( 25 Cdo 1200/2007).

Z dalších typů odpovědnosti za škodu, upravených v obč. zák., přichází ve zdravotnických zařízeních v úvahu odpovědnost za věci odložené v čekárně či na chodbě při návštěvě lékaře podle § 433 odst. 2 obč. zák., ledaže by ke škodě došlo i jinak. Zde se odpovídá objektivně za škodu způsobenou ztrátou či poškozením věcí, jež se zpravidla odkládají právě při využití dané zdravotnické služby. Odpovídá se za škodu na věcech, které pacient nemá v ordinaci při sobě pod svým bezprostředním dozorem. Této odpovědnosti se nelze zprostit nějakým prohlášením „za odložené věci se neručí“, ale lze ji omezit tím, že pacienti jsou seznámeni s tím, na které místo mají odkládat své svršky, takže za ztrátu věcí odložených jinam se neodpovídá. Další možností je jasně a srozumitelně informovat pacienty, že své věci nemají nechávat v čekárně, nýbrž si své věci brát vždy sebou. Odpovědnost za peníze, klenoty a cennosti je omezena do výše 5.000.- Kč.

Zdravotnické zařízení, v němž je umístěno či hospitalizováno nezletilé dítě, odpovídá společně a nerozdílně s ním za škodu, kterou jinému toto dítě způsobilo (§ 422 obč. zák.), a to za předpokladu, že je deliktně způsobilé. Není-li nezletilec ve svém věku schopen ovládnout své jednání či posoudit jeho následky, zdravotnické zařízení odpovídá namísto něho za škodu. Je-li však prokázáno, že náležitý dohled nebyl zanedbán, zdravotnické zařízení se odpovědnosti zprostí. Totéž platí v případě hospitalizace osob stižených duševní poruchou. Pracovník, který byl pověřen dohledem, pak odpovídá svému zaměstnavateli podle zákoníku práce.

Na závěr bych uvedla poznámku o subjektu odpovědném k náhradě škody vůči poškozenému. Tím je v převážné většině zdravotnické zařízení, jehož je chybující lékař či jiný pracovník zaměstnancem, popř. pro které vykonává činnost na základě jiného důvodu. Podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák. totiž platí, že byla-li škoda způsobena při činnosti, jež spadá do rámce působnosti právnické, popř. fyzické, osoby – zde se míní nemocnice či jiné zdravotnické zařízení – a to zaměstnancem či jinou osobou k této činnosti použitou, odpovídá poškozenému za škodu toto zařízení. Osoba, jež provedla chybný výkon (přímý škůdce), sama neodpovídá poškozenému za škodu tím způsobenou, nýbrž odpovídá svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů, tj. odpovídá jen za zaviněné jednání a jen do výše v zákoníku práce stanovené. Byla-li však škoda způsobena při takové činnosti, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jde o exces a jeho důsledky nese sám. I když v takovém případě jde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem. Nejde o odpovědnost na výběr danou v tom smyslu, že by si poškozený mohl vybrat, zda se bude domáhat náhrady škody na lékaři či jiném zaměstnanci, jenž se dopustil pochybení, nebo na jeho zaměstnavateli.

Ústavněprávní aspekty náhrady škody a imateriální újmy na zdraví

JUDr. Vlasta FORMÁNKOVÁ

Zdraví je jeden z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících kvalitu lidského života a patří mezi absolutní práva a hodnoty. Ústavní soud, jak ostatně opakovaně uvádí i v nálezu Pl.ÚS 51/06 (o zrušení některých ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.) vychází z ústavní koncepce ochrany zdraví, jež je zakotvena v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož „Každý má právo na život“ a čl. 31 Listiny, který stanoví „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají právo na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“.

Z dalších ústavněprávních východisek Ústavní soud v citovaném nálezu zmiňuje :

čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), který stanoví, že právo každého na život je chráněno zákonem.

čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 12/1976 Sb.), který v odst. 1 stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického i duševního zdraví. V odst. 2 písm. d) citovaného článku se smluvní strany pak zavázaly, že budou činit opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva a mezi tato opatření patří i vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.

čl. 24 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), ve kterém smluvní strany uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení.

čl. 11 a čl. 13 Evropské sociální charty (vyhlášené pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv) pak zavazují smluvní strany, aby buď přímo samy, nebo ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi, přijaly opatření k účinnému uplatnění práva na ochranu zdraví a poskytly každé osobě přiměřenou pomoc v případě nemoci i péči nezbytnou podle jejího stavu.

čl. 2 a čl. 3 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění Dodatkového protokolu ze dne 12. ledna 1998 (vyhlášených pod č. 96/2001 a č. 97/2001 Sbírky mezinárodních smluv) stanoví nadřazení lidské bytosti nad zájmy společnosti nebo vědy a zavazuje smluvní strany, aby v rámci své jurisdikce učinily odpovídající opatření k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kvality.

V citovaném nálezu Pl.ÚS 51/06 pak Ústavní soud připomíná i závěry Rady Evropské unie (2006/C 146/1) uveřejněné v ústředním věstníku Evropské unie dne 22. 6. 2006, podle nichž jsou zdravotní systémy nedílnou součástí Evropské sociální infrastruktury. V době, kdy evropská populace stárne, očekávání rostou a lékařství jde kupředu, nepodceňuje výzvy, které před ní leží a které se týkají sladění individuálních potřeb s dostupnými finančními prostředky. Při projednávání budoucích strategií by měly být společným zájmem ochrana hodnot a zásad, na nichž spočívají zdravotní systémy Evropské unie.

Stěžejní požadavek při poskytování zdravotní péče je požadavek postupu lege artis. Za definicí pojmu lege artis je v českém právním právu považováno ustanovení § 11 odst. 1 věta první zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění o péči o zdraví lidu, podle něhož zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy.

Jednáním lege artis je tedy označován způsob léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu s nejvyšším stupněm vědeckého poznání. Je-li tedy zdravotní péče v rozporu s touto zásadou, pak taková péče může vést ke vzniku příslušných odpovědnostních vztahů – v občanskoprávní rovině zpravidla odpovědnosti za škodu na zdraví.

Ve svém příspěvku se omezím na jeden z ústavněprávních aspektů odškodnění újmy zdraví, resp. smrti dle občanského zákoníku, a sice na způsoby poskytování náhrady za škodu hmotnou a nehmotnou (imateriální újmu).

Ústavní soud pod sp. zn. Pl.ÚS 16/04 projednával v r. 2005 návrh, týkající se problematiky náhrady škody při úmrtí blízké osoby. Nález byl vyhlášen pod č. 265/2005 Sb. (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález č. 98, sv. 37, str. 324).

Stěžovatel, otec patnáctiletého syna utonulého pod říčním jezem, požadoval před obecnými soudy náhradu škody 2 milionů korun s přísl. Žalovanou částku představovaly nejen náklady pohřbu a epitafní desky, ale také náhrada majetkové újmy z důvodu, že by mu mohl zemřelý syn v budoucnu pomáhat, resp. rodiče podporovat), jakož i náhradu nemajetkové újmy vyvolanou náhlým úmrtím syna. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 obč. zák.

Ústavní soud konstatoval ve svých závěrech, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjímkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1.5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, která by v budoucnu mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.

Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak,, že by bylo možné po toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody, spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava nedává svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.

Tento nález Pl.ÚS 16/04 považuji za zajímavý nejen pro důvody většiny, které vedly k zamítnutí na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 občanského zákona, ale také pro odlišná stanoviska tří soudců (Stanislava Balíka, Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové), jejichž společným jmenovatelem je názor, že Ústavní soud měl přijmout interpretativní výrok, a tak otevřít cestu k náhradě imateriální škody i na bázi současné právní úpravy. Disentující soudci se však liší v názoru na znění takového výroku a soudkyně Wagnerová pak vyjádřila nesouhlas i s řadou pasáží odůvodnění plenárního nálezu.

Soudci S. Balík a M. Výborný ve společném odlišném stanovisku vyjádřili především nesouhlas s argumentací odůvodnění citovaného nálezu v tom směru, že úprava daná ustanovením § 444 odst. 3 o.z.“ neumožňuje svojí jednoznačností žádný odlišný výklad“. Za ústavně konformní považují naopak výkladovou alternativu, kterou předložili v podobě návrhu na přijetí interpretativního výroku ve znění : „Ustanovení § 444 odst. 3 o.z. v případě náhrady škody za usmrcení nebrání tomu, aby soud při analogické aplikaci ustanovení § 13 odst. 2,3 o.z. rozhodl o vyšším jednorázovém odškodnění, bude-li provedeným dokazováním prokázáno, že škoda, např. v podobě celkové újmy, je vyšší než částka uvedená v citovaném ustanovení. Obdobně lze – pokud jde o stanovení např. jednorázového odškodnění – postupovat i v těch případech, v nichž ke škodě došlo před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb“.

Uvedený návrh potřebnou většinu v plénu nezískal, nestal se součástí zamítavého výroku nálezu, a proto disentující soudci považují výrok nálezu za neúplný. Důvody pro přijetí jimi navrženého výroku pak podrobně v odlišném stanovisku rozvádějí.

Podle disentující soudkyně E. Wagnerové měla být příslušná ustanovení občanského zákoníku zkoumána z hlediska dodržení principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tedy z pohledu práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Takový postup umožňuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž se tento necítí vázán důvody, pro které je ustanovení napadáno (viz nález Pl.ÚS 16/93, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.). V daném případě pak bylo třeba vážit konkurenci základního práva na soukromý a rodinný život a práva vlastnického na straně druhé. Základ věci tkví v nalezení optimální interpretace § 442 odst. 1 o.z., který stanoví rozsah náhrady škody. Dané řízení vzešlo z konkrétního soudního sporu, v němž šlo o rozsah náhrady škody v souvislosti se smrtí osoby blízké, a proto bylo třeba se omezit při úvahách o možném výkladu uvedeného ustanovení obč. zákoníku toliko na skutkové okolnosti případu, který řízení o kontrole norem vyvolal.

Soudkyně Wagnerová souhlasí s většinovým názorem, že občanský zákoník pojem škody nedefinuje (což není v evropském srovnání nic výjimečného), co je však důležitější, tento zákoník nečiní v obecné poloze, hovoří-li o skutečné škodě (§442 odst. 1) rozdíl mezi hmotnou a nehmotnou (materiální) škodou. V této souvislosti připomíná judikaturu prvorepublikových nejvyšších soudních instancí, která vstřícně korigovala zákonnou kauzuistiku ve vztahu k imateriální škodě i vytvoření právního pravidla německými soudy ve vztahu k odškodnění imateriální škody (postupem contra legem ve vztahu k §253 BGB), přičemž jejich postup posvětil i Spolkový ústavní soud, a to ve věci princezny Soraya Estandiary – Bakhtiary (B Verf GE 34, 269).

Porovnáním občanského zákoníku s OZO a BGB pak soudkyně Wagnerová dospívá k závěru, že chybí-li dnes v ustanovení § 442/1 o. z. byť jen omezené vymezení chráněných objektů, avšak obsahuje-li toto ustanovení poukaz na skutečnou škodu, je třeba tuto normu dotvořit.

Disentující soudkyně přesvědčivě vysvětluje, proč považuje za problematickou aplikatelnost ustanovení o ochraně osobnosti tak, jak na ni odkazuje většinové stanovisko, neboť soukromí je hodnotou horizontálně (nekomparovatelnou s lidskou důstojností) a upozorňuje na skrytá nebezpečí řešení zvoleného většinou.

Podle soudkyně Wagnerové mělo plénum vyslovit tento interpretativní výrok :

„Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy do interpretace § 442 odst. 1 obč. zák. rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k níž došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo týchž, příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou“.


Naznačená interpretace podle E. Wagnerové také lépe dostojí doktrinálnímu požadavku zachovat při interpretaci určité právní normy co nejvíce z obsahu obou si konkurujících základních práv (právo na soukromí a právo vlastnické). Je-li totiž náhrada škody vázána na soudem zjištěné protiprávní (resp. v rozporu s dobrými mravy) jednáními či opomenutí škůdce, které musí být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je odpovědnost v případě sporu o ochranu osobnosti dána objektivně a nárok uplatněný takovou žalobou nepodléhá promlčení. Ústavněprávně to pak znamená, že vlastnické právo „škůdce“ je při přesunu věci do režimu žaloby na ochranu osobnosti chráněno mnohem méně (neproporcionálně málo), než v řízení téhož v režimu žaloby na náhradu škody. Jak je ve stanovisku uvedeno, to proto, že forma a intenzita zavinění škůdce by měly hrát klíčový význam pro stanovení jeho povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného. Má-li totiž náhrada škody i sankční funkci, pak evropská právní i filosofická tradice nepřipouští uložit byť i civilní sankci za nezaviněné jednání.

Tolik tedy většinový i menšinový názor Ústavního soudu. Toto porovnání se mi jeví nejen jako užitečné, ale i potřebné, nejen ve vztahu k danému případu. Na závěr si dovoluji také ocitovat ze zmíněného nálezu Spolkového ústavního soudu :

„Právo není vždy identické s množinou psaných zákonů, oproti pozitivním právním normám stanoveným státní mocí může vyvstat za určitých okolností „právo na víc“, které nalézá svůj pramen v ústavně konformním právním řádu a může působit jako korektiv ve vztahu k psanému zákonu; toto nalézt a promítnout do rozhodnutí je úkolem soudnictví. (...) Úkoly kladené na soudnictví mohou zvláště vyžadovat, aby svůj výraz v aktu hodnotícího poznání, jemuž nechybí ani volní element, našly výraz hodnotové představy imanentní ústavně konformnímu právnímu řádu, které však nejsou v textech psaných zákonů buď vůbec anebo nedostatečně obsaženy, a aby byly promítnuty do rozhodnutí. Soudce se přitom musí zdržet libovůle; jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci, musí z něj musí být zřejmé, že psaný zákon neplní svou funkci spočívající ve spravedlivém vyřešení právního problému. Soudcovské rozhodnutí tak vyplňuje mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a „podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti“.

Odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění

JUDr. Petr VOJTEK

Nároky při škodě na zdraví

Při újmě způsobené na zdraví (bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost zdravotnického zařízení či jiného subjektu) zakládá právní úprava účinná v České republice (zejména občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) několik dílčích nároků, mezi něž patří zejména náhrada majetkové újmy spojená se snížením pracovní schopnosti, a to náhrada za ztrátu na výdělku po dobu či po skončení pracovní neschopnosti formou peněžitého důchodu, k nimž se v občanskoprávních vztazích připojuje náhrada za ztrátu na důchodu, dále pak majetkové nároky na náhradu věcné škody či nákladů léčení a pohřbu; v případě smrti poškozeného je pak formou peněžitého důchodu poskytována i náhrada nákladů na výživu pozůstalých. Předmětem tohoto příspěvku však mají být náhrady za újmu imateriální, jimiž je jednorázové odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění a jednorázové odškodnění pozůstalých při usmrcení osoby blízké.

Bolest a ztížení společenského uplatnění
Mechanizmus zvolený dosavadními předpisy k vyčíslení nároků na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění vychází z principu přepočitatelnosti zdravotní újmy na peněžitou částku prostřednictvím lékařského posudku, který se opírá o podzákonným předpisem vypracovanou metodiku založenou na snaze co nejpřesněji určit diagnózu či omezení, k nimž se pak připíná určité penzum bodového ohodnocení převoditelné již přímo na peníze. Ustanovení § 444 odst. 2 ObčZ obsahuje zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Touto vyhláškou je s účinností od 1. 1. 2002 vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a 54/1993 Sb.

Odškodňuje se bolest při způsobené škodě na zdraví, při jejím léčení nebo odstraňování jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (§ 2 odst. 1 vyhlášky). Posuzující lékař hodnotí akutní fázi bolesti a přihlíží přitom zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím (§ 4 odst. 1). Odškodnění ztížení společenského uplatnění má reparovat následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Při určování bodového ohodnocení z hlediska ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky). Na rozdíl od vyhlášky č. 32/1965 Sb., která u ztížení společenského uplatnění umožňovala zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (míněny byly zejména možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání), je nyní dána do rukou lékaře možnost zvýšit bodové ohodnocení a) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení bolestného, jestliže si poškození zdraví vyžádalo náročný způsob léčení, za nějž se považují zejména infekce rány prodlužující dobu léčení, b) až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení bolestného při mimořádně náročném způsobu léčení, jímž se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu, a c) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jestliže poškození zdraví vedlo ke zvlášť těžkým následkům, tj. k takovým následkům, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky).

Největší problémy se váží k rozhodování soudů o tzv. mimořádném zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které přichází v úvahu jen výjimečně a v případech hodných mimořádného zřetele, kdy sportovní, kulturní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo zcela mimořádné a na vysoké úrovni. Rozhodující je přitom srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit, možností a schopností v době před poškozením a poté. V zásadě lze v tomto směru i v současnosti využít dosavadní judikaturu, která se opírá zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, který vychází zejména z toho, že pojem „ztížení společenského uplatnění“ je pojmem zákonným a jako takový by měl být chápán jako východisko při poskytování náhrad. Již ze samotného označení se podává, že jde o odškodnění čehosi nehmotného, co se projevuje (případně i) bez konkrétních finančních dopadů do sféry poškozeného, co jej však hendikepuje oproti dosavadnímu způsobu života a co mu jeho dosavadní aktivity omezuje, ztěžuje či zcela eliminuje. Jde právě o ono uplatnění se v životě, tedy o ztrátu možností či příležitostí budovat svůj osobní, rodinný či profesní život podle dosavadních představ, a toto těžko postižitelné ztížení všech těchto faktorů představuje újmu, která má být reparována penězi.

Zejména u ztížení společenského uplatnění platí, že novou úpravou bylo vlastně opuštěno zvýšení náhrady na dvojnásobek, které při dalším mimořádném zvyšování podle § 7 odst. 3 vyhlášky vedlo logicky k vyčíslení rozsahu náhrady v násobcích dalších, ačkoliv s takovým aritmetickým modelem úprava výslovně nepočítala, nicméně ji ani nevylučovala. Přehnané lpění právě na násobcích je předmětem oprávněné kritiky, nicméně jde o celkem přehlednou pomůcku, která je hojně využívána i podle úpravy současné. Vyjádření celkové náhrady pomocí několikanásobku základního bodového ohodnocení má tedy i nadále svoji logiku, není v rozporu se zákonem a není ani důvodu je zatracovat, jsou-li respektovány základní zásady mimořádného zvýšení odškodnění a splňuje-li zároveň absolutní částka požadavek na přiměřené odškodnění utrpěných následků. S odškodňováním pomocí násobků ostatně počítá i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, kdy tuto metodu používá jako pravidlo či pomůcku, v níž není shledáváno nic protiústavního. Vyplývá to kromě jiného i z právní věty, podle níž „Ústavnímu soudu z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí“.

Aktuálním problémem je zejména rozsah odškodnění u případů fatálních následků, spojených se zcela devastujícími dopady na dosavadní způsob života, jakými jsou trvalé upoutání na lůžko se ztrátou sebeobsluhy či pouhé vegetativní přežívání bez možnosti účastnit se jakkoli běžných životních záležitostí.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, publikovaným pod č. 186 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2005, sv. 38 (byť na příkladě natolik dramatickém, jak je nastíněn) byl formulován princip proporcionality („Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“), jímž by podle jeho představ měla být výše odškodnění poměřována. Blíže však tento princip neosvětlil ani nerozvinul a zůstává otázkou, zda a nakolik uvažoval o použití této zásady též ve vztahu ke škůdci, resp. k jeho poměrům a schopnostem přisouzenou částku v rozumné době zaplatit.

Ani Nejvyšší soud nespouští ze zřetele požadavek na důstojné a přiměřené odškodnění újem, které jsou ze své podstaty vlastně čímkoliv neodčinitelné. Svědčí o tom například rozsudek ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, vycházející již z vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle níž bylo v této konkrétní věci stanoveno základní bodové ohodnocení 28.095 bodů, jemuž odpovídá částka 3.371.400,- Kč u žalobkyně ve věku 24 let, která v důsledku úrazu ztratila hybnost, gnostické a komunikační schopnosti, je nepohyblivá, a trvale odkázána na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách a její stav vyžaduje trvale usilovnou rehabilitaci, přičemž podle lékařských prognóz není naděje na zlepšení. Natolik závažné poškození, které žalobkyni zcela vylučuje ze všech oblastí lidského života, odůvodňuje použití § 7 odst. 3 vyhlášky na úrovni šestinásobku základního bodového ohodnocení, jak rozhodl odvolací soud za situace, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně před úrazem vedla běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život a že její zapojení v žádné z těchto oblastí nebylo natolik vysoké a na mimořádné úrovni, aby odůvodňovalo zvýšení základního ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění o desetinásobek, jak to učinil soud prvního stupně. Výsledkem je pak odškodnění v částce téměř 17.000.000,- Kč, kteroužto úvahu ani dovolací soud nepovažoval za nesprávnou či nepodloženou.
K principu proporcionality je však třeba ještě poznamenat, že není-li pochyb o tom, že zmíněna výsledná částka je již velmi vysoká a bez diskuzí o tom, zda může jakákoliv částka odškodnit tak zásadní následky, představuje sumu, kterou běžný škůdce nebude zřejmě schopen v rozumné době (jestli vůbec) uhradit, nejde-li o případ, kdy nárok uspokojí pojišťovna. Pak se nabízí myšlenka, zda princip přiměřenosti, formulovaný Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí, nemá být uplatněn též z pohledu škůdce. Částka přisouzená poškozenému by jistě neměla mít likvidační charakter, neboť by nebylo v zájmu poškozeného, aby byl škůdce pro nezvladatelnou finanční zátěž natolik omezen, že by ztratil schopnost uhradit škodu alespoň v nižším rozsahu. Tak například může vysoký závazek, přesahující meze majetkových možností právnické osoby, uvrhnout ji do úpadku, přičemž v rámci konkursního (insolvenčního řízení) bude uspokojena jen menší část pohledávky a po zániku povinného subjektu pozbude poškozený možnost domoci se další náhrady. Takovým subjektem může ostatně být i obec s nižšími rozpočtovými předpoklady a konečně i zdravotnické zařízení. Fyzická osoba bude možná následky svého, byť jen nedbalostního počínání, splácet doživotně, neboť není v silách běžného zaměstnance, nedisponujícího většími majetkovými hodnotami, aby pouze ze svého příjmu uhradil v rozumné době částku například kolem 10.000.000,- Kč. Žádné ustanovení (kromě § 450 ObčZ) přitom neumožňuje diferencovat mezi škůdci a při stanovení výše náhrady přihlížet k jejich poměrům, není tedy možné dovodit, že za tentýž následek by pojišťovna či jiná finančně silná právnická osoba měla platit jinou (vyšší) částku, než kterou by bylo možno uložit k úhradě fyzické osobě s průměrnými příjmy či finančně méně zdatné právnické osobě. Takový přístup by ostatně byl na hranici kolize s principem rovnosti.

Jednorázové odškodnění pozůstalých
Český právní řád v občanskoprávních vztazích až do 30. 4. 2004 kromě odškodnění formou náhrady nákladů na výživu pozůstalých nepřiznával odškodnění újmy způsobené ztrátou (úmrtím) osoby blízké a byla to judikatura soudů, která přišla s možností odškodnění podle ustanovení § 11 a 13 odst. 2 obč. zák., tedy z titulu práva na ochranu osobnosti. S odkazem na ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku k ustanovení § 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zahrnujícímu právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, přiznal pozůstalým rodičům a prarodičům nárok na jednorázovou finanční náhradu při tragickém úmrtí malého dítěte, když dovodil, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, přičemž součástí soukromého života je též život rodinný, zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, zejména vztahy sociální a morální, rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv, a že protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby (toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, publikováno v příloze časopisu Soudní rozhledy - Z aktuálních nálezů Ústavního soudu, 4/2002, byla odmítnuta ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím).

Zákonem č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo s účinností od 1. 5. 2004 včleněno do občanského zákoníku ustanovení § 444 odst. 3, podle nějž za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Zákonodárce tím vnesl do občanskoprávních vztahů náhradu vycházející primárně z toho, že ztráta blízké osoby je specifickou nemajetkovou újmou velmi citelného charakteru. Současná úprava je zcela striktní, jednoduchá a naprosto přehledná, na druhé straně však značně formální a postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu v každé jedinečné věci. To je zřetelné hlavně ve srovnání s tím, jak pečlivě a podle jakých hledisek zvažoval Krajský soud v Ostravě výši náhrady v rozsudku sp. zn. 23 C 82/99. Není však vyloučeno, aby soud za určitých okolností přistoupil ke snížení náhrady, jak vysvětluje např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 14 To 371/2005, publikovaný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní), ročník 2007, podle nějž jednorázová odškodnění poškozeného (pozůstalého) v případě usmrcení některé z osob uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák. jsou sice vymezena pevnými částkami, avšak není vyloučeno jejich snížení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 450 obč. zák.).

Úvaha k budoucí možné úpravě
Závěrem je třeba poznamenat, že popsaný způsob odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění má své kritiky, dokonce je dosud o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 50/05 řízení o zrušení ustanovení § 44 odst. 2 obč. zák., resp. vyhlášky č. 440/2001 Sb. Paragrafované znění nové kodifikace občanského zákoníku uvedenou metodu opouští a s odškodňováním újem na zdraví pomocí bodového ohodnocení nepočítá. Je pak samozřejmě otázkou, zda má být při odškodňování použita jakási šablona, umožňující alespoň zhruba sjednotit výši náhrady v relativně srovnatelných případech, zda je namístě ji odstupňovat právě podle kritérií uvedených v odškodňovací vyhlášce či zda právní úprava má být pouze rámcová a břímě nalézání konkrétních částek má tížit soud bez jakékoliv odborné pomůcky. Nelze přitom odhlížet ani od požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování, k jehož naplnění rozhodně nepovede upuštění od alespoň základních východisek založených na kategorizaci následků z hlediska medicínského.

Civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče

JUDr. MUDr. Roman ŽĎÁREK, Ph.D.

Právní odpovědnost je druh právního vztahu vznikající v důsledku porušení právní povinnosti a spočívající v nové povinnosti sankční povahy. Právní odpovědnost je zpravidla důsledkem deliktu (protiprávního jednání) nebo eventuálně i protiprávního stavu.

Právní odpovědnost při poskytování zdravotní péče proto typicky vzniká v důsledku porušení právních povinností, které mají pracovníci ve zdravotnictví. Nejčastěji se jedná o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči tzv. lege artis (tzn. v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy). Je však třeba připomenout, že i porušení dalších právních povinností může vést ke vzniku právní odpovědnosti. Již dnes nejsou výjimkou soudní spory, v nichž není tvrzen postup non lege artis, ale žaloba staví na postupu bez potřebného informovaného souhlasu (tzv. souhlasové spory). Ke vzniku právní odpovědnosti však také vede porušení povinnosti dodržovat povinnou mlčenlivost, porušení povinnosti poskytnout první pomoc etc.

Právní odpovědnost dělíme na odpovědnost veřejnoprávní a soukromoprávní povahy. Ve skupině veřejnoprávní odpovědnosti se při poskytování zdravotní péče setkáváme s odpovědností trestní (jedná se zejména o trestné činy Ublížení na zdraví, Vražda, Neposkytnutí pomoci, Neoprávněné nakládání s osobními údaji, Nepřekažení trestného činu, Neoznámení trestného činu, Nedovolené přerušení těhotenství, Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány, Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským geonomem, Účast na sebevraždě, Šíření nakažlivé choroby, Omezování osobní svobody, Zbavení osobní svobody, Ohrožení pod vlivem návykové látky, Přijímání úplatku, Podvod, Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek a Padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů), správní a disciplinární. U soukromoprávní odpovědnosti se pak nejčastěji jedná o odpovědnost za škodu a odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.

Z hlediska přítomnosti zavinění se rozlišuje odpovědnost subjektivní (odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání) a objektivní (odpovědnost za škodlivý následek bez ohledu na zavinění). K tomu je třeba uvést, že zatímco trestní odpovědnost je bez zavinění (a to alespoň ve formě nedbalosti) vyloučena, u občanskoprávní odpovědnosti je situace složitější. Obecná občanskoprávní odpovědnost je sice také založena na subjektivním principu, zavinění se však předpokládá a je na tvrzeném škůdci, aby prokázal že škodu nezavinil (tedy tzv. se vyvinil). Navíc existují i specifické druhy občanskoprávní odpovědnosti (tzv. objektivní, resp. absolutní odpovědnost), které vůbec ke svému vzniku zavinění nevyžadují; jedná se o škodu vzniklou povahou použitého přístroje, věci nebo látky a škodu z provozní činnosti.

Občanskoprávní neboli civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče je v současné době uplatňována pacienty, resp. jejich právními zástupci, jak shora uvedeno, ve dvou typech řízeních. Zdravotnická zařízení čelí jednak žalobám na náhradu škody, jednak žalobám na ochranu osobnosti.

Náhrada škody byla původně jediným institutem užívaným k reparaci následků poškození zdraví. Škoda je u nás tradičně chápána jako škoda hmotná (materiální); náhrada se poskytuje za škodu skutečnou a ušlý zisk.

Jako náhrada materiální škody se tak poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku (a to náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, resp. náhrada za ztrátu na důchodu), náklady na výživu pozůstalým, účelné náklady spojené s léčením a přiměřené náklady spojené s pohřbem.

V rámci řízení o náhradě škody se však poskytuje i satisfakce za újmu nehmotnou (imateriální). Občanský zákoník totiž v rubrice „Odpovědnost za škodu“ obsahuje též ustanovení, které říká: „Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.“ Tzv. bolestné (odškodnění za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků, přičemž za bolest se považujeme každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla) a náhrada za ztížení společenského uplatnění (odškodnění za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví) byly však do roku 2004 – kdy byl novelizován občanský zákoník a pod rubrikou náhrada upraveno „odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“ - jedinými instituty, jejichž prostřednictvím se v rámci řízení o náhradě škody poskytovala satisfakce za nehmotnou újmu.

Do uvedeného doby proto nebylo možno v rámci řízení o náhradě škody poskytnout satisfakci za ztrátu (způsobenou smrt) blízké osoby; hradila se pouze škoda hmotná. Soudní praxe si s uvedeným problémem poradila tak, že začala za ztrátu (způsobenou smrt) blízké osoby poskytovat náhradu nemajetkové újmy v řízeních o žalobách na ochranu osobnosti. V těchto řízeních se totiž poskytuje ochrana všeobecnému osobnostnímu právu, jehož předmětem jsou nehmotné hodnoty (statky, stránky) lidské osobnosti v její fyzické (tělesné) a morální jednotě. V rámci takto jednotě chápaného všeobecně osobnostního práva existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, právo na osobní svobodu, právo na čest, důstojnost a dobrou pověst osobní povahy, právo na osobní soukromí). Soudní praxe pak dovodila, že součástí dílčího práva na osobní soukromí je i právo na intimní sféru, resp. právo rozvíjet rodinné vztahy. Způsobení smrti blízké osoby proto může být neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, za nějž lze za podmínek podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku poskytnout i náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Součástí všeobecného osobnostního práva je však mimo jiné též právo na tělesnou integritu. Žaloby na ochranu osobnosti proto podávají nejen pozůstalí (tvrdící zásah do práva na intimní sféru), ale též sami pacienti (tvrdící právě zásah do práva na tělesnou integritu).

Pokud však pro jeden zásah jsou podány dvě žaloby – na náhradu škody a na ochranu osobnosti – je otázkou, zda se skutečně projednávají dva rozdílné nároky. Je třeba si uvědomit, že žalobce vůbec nemusí právně svůj nárok kvalifikovat; pro vymezení předmětu řízení jsou nutná pouze skutková tvrzení. Dovolím si tvrdit, že v drtivé většině případů by však bez právní kvalifikace provedené již žalobcem vůbec nebylo zřejmé, zda požadavek na náhradu nehmotné újmy za poškození zdraví (neoprávněný zásah do tělesné integrity) či za škodu usmrcením (neoprávněný zásah do intimní sféry) je nárokem, který má být projednáván v řízení o náhradě škody či v řízení o ochraně osobnosti. Avšak podmínkou pro to, aby mohla obě řízení probíhat (a nebyla zde překážka litispendence či rei iudicatae) je právě rozdílnost obou nároků. Ve dvou řízeních totiž nelze projednávat stejnou věc, přičemž o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v řízeních o tentýž nárok, a týkají-li se řízení stejného předmětu a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).

Pokud tedy dnes občanský zákoník umožňuje v rámci řízení o náhradě škody poskytnout odškodnění nemajetkové újmy jak za zásah do tělesné integrity (odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), tak za zásah do intimní sféry (odškodnění za usmrcení osoby blízké), je otázkou zda tato ustanovení nejsou ve vztahu k ustanoveními o ochraně osobnosti, pokud jde o zásahy do uvedených dílčích osobnostních práv, ustanoveními speciálními.

Odborný program Kongresu medicínského práva 2007

ČTVRTEK 29.11.2007

Zahájení (9.00)

Ochrana osobnosti a náhrada škody na zdraví (9.00 – 11.00)

• JUDr. MUDr. Roman ŽĎÁREK, advokát, Nemocnice Na Homolce (10)

• JUDr. Ludmila ŘÍHOVÁ, předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze (30)

• JUDr.Petr VOJTEK, předseda senátu Nejvyššího soudu ČR (30)

• JUDr. Marta ŠKÁROVÁ, předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR (30)

• JUDr. Vlasta FORMÁNKOVÁ, soudce Ústavního soudu ČR (20)

Přestávka (11.00 – 11.30)

Panelová diskuze (11.30 – 12.30)

• za účasti všech přednášejících a JUDr. Jaroslava SVEJKOVSKÉHO, člena Legislativní rady vlády ČR

Oběd (12.30 - 14.00)

Trestněprávní odpovědnost zdravotnických pracovníků (14.00 – 17.00)

• MUDr. Mgr. Jolana TĚŠINOVÁ, Společnost medicínského práva, 1. LF UK (10)

• JUDr. Renata VESECKÁ, Nejvyšší státní zástupkyně (20)

• JUDr. Jan SVÁČEK, předseda Městského soudu v Praze (20)

• JUDr. Jan MACH, advokát, ředitel právního oddělení ČLK (20)

• Prof. MUDr. Přemysl STREJC, DrSc., přednosta Ústavu soudního lékařství a toxikol. 1.LF UK (15)

• Mgr. Zdeněk KREJČÍ, Dr. (15)

Přestávka (16.00 – 16.30)

Panelová diskuze (16.30 – 17.00)

Zakončení (17.00)

PÁTEK 30.11.2007

Zahájení (9.00)

Zdravotnická dokumentace, zdravotnický pracovník a pacient (9.00 – 13.00)

• MUDr. Milan CABRNOCH, poslanec Evropského parlamentu (20)

• JUDr. Otakar MOTEJL, Veřejný ochránce práv (20)

• JUDr. Ing. Lukáš PRUDIL, Ph.D., advokát, odborný asistent LF MU v Brně (20)

Přestávka (10.30 – 11.00)

• Mgr. Dana JURÁSKOVÁ, MBA, prezidentka České asociace sester (20)

• Doc. MUDr. Leoš HEGER, CSc., ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové (20)

• MUDr. Pavel VEPŘEK, předseda sdružení Občan o.s. (20)

• PhDr. PhMr. Štefan MEDZIHORSKÝ, ředitel Podnikatelského institutu PYRAMIDA s.r.o.(20)

Zakončení (13.00)