Zdraví je jeden z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících kvalitu lidského života a patří mezi absolutní práva a hodnoty. Ústavní soud, jak ostatně opakovaně uvádí i v nálezu Pl.ÚS 51/06 (o zrušení některých ustanovení zákona č. 245/2006 Sb.) vychází z ústavní koncepce ochrany zdraví, jež je zakotvena v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož „Každý má právo na život“ a čl. 31 Listiny, který stanoví „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají právo na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“.
Z dalších ústavněprávních východisek Ústavní soud v citovaném nálezu zmiňuje :
čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), který stanoví, že právo každého na život je chráněno zákonem.
čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 12/1976 Sb.), který v odst. 1 stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického i duševního zdraví. V odst. 2 písm. d) citovaného článku se smluvní strany pak zavázaly, že budou činit opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva a mezi tato opatření patří i vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.
čl. 24 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), ve kterém smluvní strany uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení.
čl. 11 a čl. 13 Evropské sociální charty (vyhlášené pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv) pak zavazují smluvní strany, aby buď přímo samy, nebo ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi, přijaly opatření k účinnému uplatnění práva na ochranu zdraví a poskytly každé osobě přiměřenou pomoc v případě nemoci i péči nezbytnou podle jejího stavu.
čl. 2 a čl. 3 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění Dodatkového protokolu ze dne 12. ledna 1998 (vyhlášených pod č. 96/2001 a č. 97/2001 Sbírky mezinárodních smluv) stanoví nadřazení lidské bytosti nad zájmy společnosti nebo vědy a zavazuje smluvní strany, aby v rámci své jurisdikce učinily odpovídající opatření k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kvality.
V citovaném nálezu Pl.ÚS 51/06 pak Ústavní soud připomíná i závěry Rady Evropské unie (2006/C 146/1) uveřejněné v ústředním věstníku Evropské unie dne 22. 6. 2006, podle nichž jsou zdravotní systémy nedílnou součástí Evropské sociální infrastruktury. V době, kdy evropská populace stárne, očekávání rostou a lékařství jde kupředu, nepodceňuje výzvy, které před ní leží a které se týkají sladění individuálních potřeb s dostupnými finančními prostředky. Při projednávání budoucích strategií by měly být společným zájmem ochrana hodnot a zásad, na nichž spočívají zdravotní systémy Evropské unie.
Stěžejní požadavek při poskytování zdravotní péče je požadavek postupu lege artis. Za definicí pojmu lege artis je v českém právním právu považováno ustanovení § 11 odst. 1 věta první zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění o péči o zdraví lidu, podle něhož zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy.
Jednáním lege artis je tedy označován způsob léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu s nejvyšším stupněm vědeckého poznání. Je-li tedy zdravotní péče v rozporu s touto zásadou, pak taková péče může vést ke vzniku příslušných odpovědnostních vztahů – v občanskoprávní rovině zpravidla odpovědnosti za škodu na zdraví.
Ve svém příspěvku se omezím na jeden z ústavněprávních aspektů odškodnění újmy zdraví, resp. smrti dle občanského zákoníku, a sice na způsoby poskytování náhrady za škodu hmotnou a nehmotnou (imateriální újmu).
Ústavní soud pod sp. zn. Pl.ÚS 16/04 projednával v r. 2005 návrh, týkající se problematiky náhrady škody při úmrtí blízké osoby. Nález byl vyhlášen pod č. 265/2005 Sb. (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález č. 98, sv. 37, str. 324).
Stěžovatel, otec patnáctiletého syna utonulého pod říčním jezem, požadoval před obecnými soudy náhradu škody 2 milionů korun s přísl. Žalovanou částku představovaly nejen náklady pohřbu a epitafní desky, ale také náhrada majetkové újmy z důvodu, že by mu mohl zemřelý syn v budoucnu pomáhat, resp. rodiče podporovat), jakož i náhradu nemajetkové újmy vyvolanou náhlým úmrtím syna. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 obč. zák.
Ústavní soud konstatoval ve svých závěrech, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjímkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1.5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, která by v budoucnu mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.
Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak,, že by bylo možné po toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody, spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava nedává svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.
Tento nález Pl.ÚS 16/04 považuji za zajímavý nejen pro důvody většiny, které vedly k zamítnutí na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 občanského zákona, ale také pro odlišná stanoviska tří soudců (Stanislava Balíka, Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové), jejichž společným jmenovatelem je názor, že Ústavní soud měl přijmout interpretativní výrok, a tak otevřít cestu k náhradě imateriální škody i na bázi současné právní úpravy. Disentující soudci se však liší v názoru na znění takového výroku a soudkyně Wagnerová pak vyjádřila nesouhlas i s řadou pasáží odůvodnění plenárního nálezu.
Soudci S. Balík a M. Výborný ve společném odlišném stanovisku vyjádřili především nesouhlas s argumentací odůvodnění citovaného nálezu v tom směru, že úprava daná ustanovením § 444 odst. 3 o.z.“ neumožňuje svojí jednoznačností žádný odlišný výklad“. Za ústavně konformní považují naopak výkladovou alternativu, kterou předložili v podobě návrhu na přijetí interpretativního výroku ve znění : „Ustanovení § 444 odst. 3 o.z. v případě náhrady škody za usmrcení nebrání tomu, aby soud při analogické aplikaci ustanovení § 13 odst. 2,3 o.z. rozhodl o vyšším jednorázovém odškodnění, bude-li provedeným dokazováním prokázáno, že škoda, např. v podobě celkové újmy, je vyšší než částka uvedená v citovaném ustanovení. Obdobně lze – pokud jde o stanovení např. jednorázového odškodnění – postupovat i v těch případech, v nichž ke škodě došlo před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb“.
Uvedený návrh potřebnou většinu v plénu nezískal, nestal se součástí zamítavého výroku nálezu, a proto disentující soudci považují výrok nálezu za neúplný. Důvody pro přijetí jimi navrženého výroku pak podrobně v odlišném stanovisku rozvádějí.
Podle disentující soudkyně E. Wagnerové měla být příslušná ustanovení občanského zákoníku zkoumána z hlediska dodržení principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tedy z pohledu práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Takový postup umožňuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž se tento necítí vázán důvody, pro které je ustanovení napadáno (viz nález Pl.ÚS 16/93, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.). V daném případě pak bylo třeba vážit konkurenci základního práva na soukromý a rodinný život a práva vlastnického na straně druhé. Základ věci tkví v nalezení optimální interpretace § 442 odst. 1 o.z., který stanoví rozsah náhrady škody. Dané řízení vzešlo z konkrétního soudního sporu, v němž šlo o rozsah náhrady škody v souvislosti se smrtí osoby blízké, a proto bylo třeba se omezit při úvahách o možném výkladu uvedeného ustanovení obč. zákoníku toliko na skutkové okolnosti případu, který řízení o kontrole norem vyvolal.
Soudkyně Wagnerová souhlasí s většinovým názorem, že občanský zákoník pojem škody nedefinuje (což není v evropském srovnání nic výjimečného), co je však důležitější, tento zákoník nečiní v obecné poloze, hovoří-li o skutečné škodě (§442 odst. 1) rozdíl mezi hmotnou a nehmotnou (materiální) škodou. V této souvislosti připomíná judikaturu prvorepublikových nejvyšších soudních instancí, která vstřícně korigovala zákonnou kauzuistiku ve vztahu k imateriální škodě i vytvoření právního pravidla německými soudy ve vztahu k odškodnění imateriální škody (postupem contra legem ve vztahu k §253 BGB), přičemž jejich postup posvětil i Spolkový ústavní soud, a to ve věci princezny Soraya Estandiary – Bakhtiary (B Verf GE 34, 269).
Porovnáním občanského zákoníku s OZO a BGB pak soudkyně Wagnerová dospívá k závěru, že chybí-li dnes v ustanovení § 442/1 o. z. byť jen omezené vymezení chráněných objektů, avšak obsahuje-li toto ustanovení poukaz na skutečnou škodu, je třeba tuto normu dotvořit.
Disentující soudkyně přesvědčivě vysvětluje, proč považuje za problematickou aplikatelnost ustanovení o ochraně osobnosti tak, jak na ni odkazuje většinové stanovisko, neboť soukromí je hodnotou horizontálně (nekomparovatelnou s lidskou důstojností) a upozorňuje na skrytá nebezpečí řešení zvoleného většinou.
Podle soudkyně Wagnerové mělo plénum vyslovit tento interpretativní výrok :
„Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy do interpretace § 442 odst. 1 obč. zák. rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k níž došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo týchž, příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou“.
Naznačená interpretace podle E. Wagnerové také lépe dostojí doktrinálnímu požadavku zachovat při interpretaci určité právní normy co nejvíce z obsahu obou si konkurujících základních práv (právo na soukromí a právo vlastnické). Je-li totiž náhrada škody vázána na soudem zjištěné protiprávní (resp. v rozporu s dobrými mravy) jednáními či opomenutí škůdce, které musí být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je odpovědnost v případě sporu o ochranu osobnosti dána objektivně a nárok uplatněný takovou žalobou nepodléhá promlčení. Ústavněprávně to pak znamená, že vlastnické právo „škůdce“ je při přesunu věci do režimu žaloby na ochranu osobnosti chráněno mnohem méně (neproporcionálně málo), než v řízení téhož v režimu žaloby na náhradu škody. Jak je ve stanovisku uvedeno, to proto, že forma a intenzita zavinění škůdce by měly hrát klíčový význam pro stanovení jeho povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného. Má-li totiž náhrada škody i sankční funkci, pak evropská právní i filosofická tradice nepřipouští uložit byť i civilní sankci za nezaviněné jednání.
Tolik tedy většinový i menšinový názor Ústavního soudu. Toto porovnání se mi jeví nejen jako užitečné, ale i potřebné, nejen ve vztahu k danému případu. Na závěr si dovoluji také ocitovat ze zmíněného nálezu Spolkového ústavního soudu :
„Právo není vždy identické s množinou psaných zákonů, oproti pozitivním právním normám stanoveným státní mocí může vyvstat za určitých okolností „právo na víc“, které nalézá svůj pramen v ústavně konformním právním řádu a může působit jako korektiv ve vztahu k psanému zákonu; toto nalézt a promítnout do rozhodnutí je úkolem soudnictví. (...) Úkoly kladené na soudnictví mohou zvláště vyžadovat, aby svůj výraz v aktu hodnotícího poznání, jemuž nechybí ani volní element, našly výraz hodnotové představy imanentní ústavně konformnímu právnímu řádu, které však nejsou v textech psaných zákonů buď vůbec anebo nedostatečně obsaženy, a aby byly promítnuty do rozhodnutí. Soudce se přitom musí zdržet libovůle; jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci, musí z něj musí být zřejmé, že psaný zákon neplní svou funkci spočívající ve spravedlivém vyřešení právního problému. Soudcovské rozhodnutí tak vyplňuje mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a „podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti“.
Z dalších ústavněprávních východisek Ústavní soud v citovaném nálezu zmiňuje :
čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), který stanoví, že právo každého na život je chráněno zákonem.
čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 12/1976 Sb.), který v odst. 1 stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického i duševního zdraví. V odst. 2 písm. d) citovaného článku se smluvní strany pak zavázaly, že budou činit opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva a mezi tato opatření patří i vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.
čl. 24 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), ve kterém smluvní strany uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení.
čl. 11 a čl. 13 Evropské sociální charty (vyhlášené pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv) pak zavazují smluvní strany, aby buď přímo samy, nebo ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi, přijaly opatření k účinnému uplatnění práva na ochranu zdraví a poskytly každé osobě přiměřenou pomoc v případě nemoci i péči nezbytnou podle jejího stavu.
čl. 2 a čl. 3 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění Dodatkového protokolu ze dne 12. ledna 1998 (vyhlášených pod č. 96/2001 a č. 97/2001 Sbírky mezinárodních smluv) stanoví nadřazení lidské bytosti nad zájmy společnosti nebo vědy a zavazuje smluvní strany, aby v rámci své jurisdikce učinily odpovídající opatření k zajištění rovné dostupnosti zdravotní péče patřičné kvality.
V citovaném nálezu Pl.ÚS 51/06 pak Ústavní soud připomíná i závěry Rady Evropské unie (2006/C 146/1) uveřejněné v ústředním věstníku Evropské unie dne 22. 6. 2006, podle nichž jsou zdravotní systémy nedílnou součástí Evropské sociální infrastruktury. V době, kdy evropská populace stárne, očekávání rostou a lékařství jde kupředu, nepodceňuje výzvy, které před ní leží a které se týkají sladění individuálních potřeb s dostupnými finančními prostředky. Při projednávání budoucích strategií by měly být společným zájmem ochrana hodnot a zásad, na nichž spočívají zdravotní systémy Evropské unie.
Stěžejní požadavek při poskytování zdravotní péče je požadavek postupu lege artis. Za definicí pojmu lege artis je v českém právním právu považováno ustanovení § 11 odst. 1 věta první zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění o péči o zdraví lidu, podle něhož zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy.
Jednáním lege artis je tedy označován způsob léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu s nejvyšším stupněm vědeckého poznání. Je-li tedy zdravotní péče v rozporu s touto zásadou, pak taková péče může vést ke vzniku příslušných odpovědnostních vztahů – v občanskoprávní rovině zpravidla odpovědnosti za škodu na zdraví.
Ve svém příspěvku se omezím na jeden z ústavněprávních aspektů odškodnění újmy zdraví, resp. smrti dle občanského zákoníku, a sice na způsoby poskytování náhrady za škodu hmotnou a nehmotnou (imateriální újmu).
Ústavní soud pod sp. zn. Pl.ÚS 16/04 projednával v r. 2005 návrh, týkající se problematiky náhrady škody při úmrtí blízké osoby. Nález byl vyhlášen pod č. 265/2005 Sb. (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález č. 98, sv. 37, str. 324).
Stěžovatel, otec patnáctiletého syna utonulého pod říčním jezem, požadoval před obecnými soudy náhradu škody 2 milionů korun s přísl. Žalovanou částku představovaly nejen náklady pohřbu a epitafní desky, ale také náhrada majetkové újmy z důvodu, že by mu mohl zemřelý syn v budoucnu pomáhat, resp. rodiče podporovat), jakož i náhradu nemajetkové újmy vyvolanou náhlým úmrtím syna. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 obč. zák.
Ústavní soud konstatoval ve svých závěrech, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjímkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1.5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, která by v budoucnu mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.
Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak,, že by bylo možné po toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody, spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava nedává svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.
Tento nález Pl.ÚS 16/04 považuji za zajímavý nejen pro důvody většiny, které vedly k zamítnutí na zrušení ustanovení § 442 odst.1 a § 449 odst. 2 občanského zákona, ale také pro odlišná stanoviska tří soudců (Stanislava Balíka, Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové), jejichž společným jmenovatelem je názor, že Ústavní soud měl přijmout interpretativní výrok, a tak otevřít cestu k náhradě imateriální škody i na bázi současné právní úpravy. Disentující soudci se však liší v názoru na znění takového výroku a soudkyně Wagnerová pak vyjádřila nesouhlas i s řadou pasáží odůvodnění plenárního nálezu.
Soudci S. Balík a M. Výborný ve společném odlišném stanovisku vyjádřili především nesouhlas s argumentací odůvodnění citovaného nálezu v tom směru, že úprava daná ustanovením § 444 odst. 3 o.z.“ neumožňuje svojí jednoznačností žádný odlišný výklad“. Za ústavně konformní považují naopak výkladovou alternativu, kterou předložili v podobě návrhu na přijetí interpretativního výroku ve znění : „Ustanovení § 444 odst. 3 o.z. v případě náhrady škody za usmrcení nebrání tomu, aby soud při analogické aplikaci ustanovení § 13 odst. 2,3 o.z. rozhodl o vyšším jednorázovém odškodnění, bude-li provedeným dokazováním prokázáno, že škoda, např. v podobě celkové újmy, je vyšší než částka uvedená v citovaném ustanovení. Obdobně lze – pokud jde o stanovení např. jednorázového odškodnění – postupovat i v těch případech, v nichž ke škodě došlo před novelou provedenou zákonem č. 47/2004 Sb“.
Uvedený návrh potřebnou většinu v plénu nezískal, nestal se součástí zamítavého výroku nálezu, a proto disentující soudci považují výrok nálezu za neúplný. Důvody pro přijetí jimi navrženého výroku pak podrobně v odlišném stanovisku rozvádějí.
Podle disentující soudkyně E. Wagnerové měla být příslušná ustanovení občanského zákoníku zkoumána z hlediska dodržení principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tedy z pohledu práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Takový postup umožňuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž se tento necítí vázán důvody, pro které je ustanovení napadáno (viz nález Pl.ÚS 16/93, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.). V daném případě pak bylo třeba vážit konkurenci základního práva na soukromý a rodinný život a práva vlastnického na straně druhé. Základ věci tkví v nalezení optimální interpretace § 442 odst. 1 o.z., který stanoví rozsah náhrady škody. Dané řízení vzešlo z konkrétního soudního sporu, v němž šlo o rozsah náhrady škody v souvislosti se smrtí osoby blízké, a proto bylo třeba se omezit při úvahách o možném výkladu uvedeného ustanovení obč. zákoníku toliko na skutkové okolnosti případu, který řízení o kontrole norem vyvolal.
Soudkyně Wagnerová souhlasí s většinovým názorem, že občanský zákoník pojem škody nedefinuje (což není v evropském srovnání nic výjimečného), co je však důležitější, tento zákoník nečiní v obecné poloze, hovoří-li o skutečné škodě (§442 odst. 1) rozdíl mezi hmotnou a nehmotnou (materiální) škodou. V této souvislosti připomíná judikaturu prvorepublikových nejvyšších soudních instancí, která vstřícně korigovala zákonnou kauzuistiku ve vztahu k imateriální škodě i vytvoření právního pravidla německými soudy ve vztahu k odškodnění imateriální škody (postupem contra legem ve vztahu k §253 BGB), přičemž jejich postup posvětil i Spolkový ústavní soud, a to ve věci princezny Soraya Estandiary – Bakhtiary (B Verf GE 34, 269).
Porovnáním občanského zákoníku s OZO a BGB pak soudkyně Wagnerová dospívá k závěru, že chybí-li dnes v ustanovení § 442/1 o. z. byť jen omezené vymezení chráněných objektů, avšak obsahuje-li toto ustanovení poukaz na skutečnou škodu, je třeba tuto normu dotvořit.
Disentující soudkyně přesvědčivě vysvětluje, proč považuje za problematickou aplikatelnost ustanovení o ochraně osobnosti tak, jak na ni odkazuje většinové stanovisko, neboť soukromí je hodnotou horizontálně (nekomparovatelnou s lidskou důstojností) a upozorňuje na skrytá nebezpečí řešení zvoleného většinou.
Podle soudkyně Wagnerové mělo plénum vyslovit tento interpretativní výrok :
„Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy do interpretace § 442 odst. 1 obč. zák. rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k níž došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo týchž, příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou“.
Naznačená interpretace podle E. Wagnerové také lépe dostojí doktrinálnímu požadavku zachovat při interpretaci určité právní normy co nejvíce z obsahu obou si konkurujících základních práv (právo na soukromí a právo vlastnické). Je-li totiž náhrada škody vázána na soudem zjištěné protiprávní (resp. v rozporu s dobrými mravy) jednáními či opomenutí škůdce, které musí být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, je odpovědnost v případě sporu o ochranu osobnosti dána objektivně a nárok uplatněný takovou žalobou nepodléhá promlčení. Ústavněprávně to pak znamená, že vlastnické právo „škůdce“ je při přesunu věci do režimu žaloby na ochranu osobnosti chráněno mnohem méně (neproporcionálně málo), než v řízení téhož v režimu žaloby na náhradu škody. Jak je ve stanovisku uvedeno, to proto, že forma a intenzita zavinění škůdce by měly hrát klíčový význam pro stanovení jeho povinnosti nahradit škodu za citovou újmu poškozeného. Má-li totiž náhrada škody i sankční funkci, pak evropská právní i filosofická tradice nepřipouští uložit byť i civilní sankci za nezaviněné jednání.
Tolik tedy většinový i menšinový názor Ústavního soudu. Toto porovnání se mi jeví nejen jako užitečné, ale i potřebné, nejen ve vztahu k danému případu. Na závěr si dovoluji také ocitovat ze zmíněného nálezu Spolkového ústavního soudu :
„Právo není vždy identické s množinou psaných zákonů, oproti pozitivním právním normám stanoveným státní mocí může vyvstat za určitých okolností „právo na víc“, které nalézá svůj pramen v ústavně konformním právním řádu a může působit jako korektiv ve vztahu k psanému zákonu; toto nalézt a promítnout do rozhodnutí je úkolem soudnictví. (...) Úkoly kladené na soudnictví mohou zvláště vyžadovat, aby svůj výraz v aktu hodnotícího poznání, jemuž nechybí ani volní element, našly výraz hodnotové představy imanentní ústavně konformnímu právnímu řádu, které však nejsou v textech psaných zákonů buď vůbec anebo nedostatečně obsaženy, a aby byly promítnuty do rozhodnutí. Soudce se přitom musí zdržet libovůle; jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci, musí z něj musí být zřejmé, že psaný zákon neplní svou funkci spočívající ve spravedlivém vyřešení právního problému. Soudcovské rozhodnutí tak vyplňuje mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a „podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti“.