JUDr. Marta ŠKÁROVÁ
Občanskoprávní odpovědnost lékaře či zdravotnického zařízení za poškození zdraví pacienta je v našem právním řádu, a to v občanském zákoníku, upravena poměrně široce. Z jednotlivých typů odpovědnosti jsou nejdůležitější a nejčastěji uplatňované dva typy odpovědnosti, a to obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., založená na principu presumovaného zavinění. Jde o odpovědnost za pochybení lékaře či zdravotnického personálu a za postup non lege artis. Druhým typem je odpovědnost podle § 421a obč. zák. – tzv. objektivní odpovědnost za poškození zdraví vyvolané povahou přístroje nebo jiné věci použité při lékařském zákroku, tedy i léku či jiného přípravku, který vyvolal třeba i jen vedlejší, ale škodlivé následky.
Kromě těchto dvou typů přichází v úvahu i řada dalších skutkových podstat odpovědnosti, které se týkají ochrany převážně jiných hodnot, než je zdraví pacienta; o nich bude ještě zmínka.
Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. se vztahuje na každého a jejími základními předpoklady je vznik škody, porušení právní povinnosti a příčinná souvislost mezi nimi. V občanskoprávním řízení o náhradu škody prokazuje tyto tři předpoklady poškozený.
Protiprávním může být jak protiprávní jednání, tedy léčebný postup či zákrok, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Otázka protiprávnosti postupu lékaře či zdravotnického personálu je otázkou vysoce odbornou a soud ve sporech o náhradu škody na zdraví vychází ve většině případů ze znaleckých posudků z příslušného odvětví lékařské vědy, pro něž jedním z nejdůležitějších podkladů je pečlivě vedená zdravotnická dokumentace pacienta.
Avšak protiprávním jednáním není jen postup non lege artis, ale může jím být i porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák., jež ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Jde o běžnou míru opatrnosti počínat si v určitých situacích – i bez konkrétně předepsaného pravidla – natolik obezřetně, aby se vyloučila či omezila možnost vzniku škody, kterou lze za daných okolností předvídat. Porušení prevenční povinnosti může být předpokladem odpovědnosti za škodu pouze v případě, že jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, není přímo upraveno právním předpisem, instrukcí či jinou normou. Je-li postup dle předpisu zachován, nelze činit někoho odpovědným za to, že – ačkoliv dodržel vše, co byl povinen, došlo ke škodě.
Přesto se v soudní praxi setkáváme s případy, kdy – ačkoliv bylo prokázáno, že ze strany lékařů a zdravotnického personálu nedošlo k porušení předepsaných povinností, je ze strany pacienta dovozováno, že vůči němu mělo být postupováno pečlivěji, obezřetněji, neboť specielně v jeho případě specifické okolnosti vyžadovaly, aby s ohledem na § 415 obč. zák. bylo učiněno více, než je předepsáno, a tím by se vzniku škody předešlo.
Z praxe se stručně zmíním o jednom z případů :
Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo na psychiatrickém oddělení nemocnice, když se vznítilo lůžko žalobkyně, která utrpěla rozsáhlé popáleniny a následně jí byla amputována část dolní končetiny. Požadovala náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění a za zakoupení invalidního vozíku. Na psychiatrickém oddělení byla hospitalizována s pracovní diagnózou delirium tremens, kde podléhala režimu zvýšeného dohledu s možností omezení na lůžku. Je kuřačka, na oddělení měla k dispozici cigarety a zapalovač a opakovaně porušovala zákaz kouření na pokoji. Když byla pro agresivitu omezena v kurtech na lůžku za obě ruce i nohy, cigarety a zapalovač jí byly odebrány a uloženy do nočního stolku vedle lůžka. Sestry v předepsaných intervalech vykonávaly dohled a když uslyšely křik žalobkyně, přiběhly do jejího pokoje a zjistily, že lůžko hoří a žalobkyně má uvolněnou pravou ruku z přikurtování. Nebylo prokázáno, že by porušily režim „zvýšeného dohledu“; o tom by bylo možné uvažovat až po delší době, než je předepsaných 30 minut. Časový interval mezi poslední kontrolou žalobkyně a okamžikem zjištění požáru činil 10 minut. Nešlo tedy o přímé porušení povinností zdravotnického personálu. Bezprostřední příčinou vznícení lůžka byla činnost samotné žalobkyně, která ve snaze zapálit si cigaretu manipulovala na lůžku s ohněm. Přesto žalobkyně tvrdila, že s ohledem na stav, v jakém se nacházela (nebyla schopna posoudit příkazy či zákazy týkající se dodržování léčebného režimu), měly sestry kontrolu provádět častěji a přijít dříve, než začala volat o pomoc, a pokud tak neučinily, porušily prevenční povinnost § 415 obč. zák.
Z hlediska porušení prevenční povinnosti by přicházela odpovědnost zdravotnického zařízení v úvahu, jestliže jejich jednání či opomenutí mělo za následek zvětšení rozsahu škody, tedy bylo-li příčinou těžšího následku požáru na zdraví žalobkyně. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, na volání žalobkyně po vznícení lůžka sestry přiběhly a ihned začaly hasit oheň. To, že se požár rozhořel natolik, že žalobkyni musela být posléze amputována noha, neznamená zanedbání péče v tom smyslu, že by sestry měly provádět kontrolu častěji. Sestry totiž nemohly ani při bedlivé pozornosti předpokládat, že po upoutání na lůžku a uložení cigaret a zapalovače mimo její dosah, žalobkyně, byť z nedbalosti, zapálí své lůžko. S ohledem na opatření, jež sestry učinily k zabránění žalobkyni manipulovat s ohněm na lůžku a s ohledem na způsob, jakým ke vznícení lůžka došlo, nebyla okolnost, že dohled u lůžka žalobkyně nebyl prováděn v kratším než předepsaném intervalu, posouzena jako zanedbání prevenční povinnosti, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně či k většímu rozsahu škody.
Pokud žalobkyně nebyla schopna posoudit příkazy a zákazy a dodržovat léčebný režim, tato okolnost není z hlediska odpovědnosti nemocnice za škodu rozhodující, neboť byla-li škoda způsobena zaviněním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), což platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nebylo možno přičítat zavinění.
Často velmi složitě a za pomoci znaleckého dokazování bývá v soudním sporu řešena otázka příčinné souvislosti, tedy zda konkrétní pochybení bylo příčinou, popř. jednou z příčin poškození zdraví pacienta, za něž je požadována náhrada. Vždy musí být prokázáno, že protiprávní úkon byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, že škoda by bez této příčiny nenastala. Avšak příčinná souvislost není vyloučena v případě, že protiprávní jednání pouze dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného. Zejména u škod na zdraví platí, že tzv. „působení na vadný základ“ (predispozice) nevylučuje příčinnou souvislost.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. I když významnou roli zde hrají odborné posudky znalců, nelze uložit znalci vyřešení této otázky; znalec může poskytnout jen odborné podklady, z nichž soud při zjišťování skutkového stavu věci vychází.
Samotné pochybení lékaře při poskytnutí zdravotnické služby, pokud není prokázáno, že právě ono způsobilo škodlivý následek na zdraví pacienta, odpovědnost nezakládá.
Z praxe bych se zmínila o případu, kdy bylo jednoznačně prokázáno pochybení lékařů při diagnóze a léčbě pacienta, který následně zemřel, avšak žalobě pozůstalých na náhradu nákladů na jejich výživu nebylo vyhověno právě pro nedostatek příčinné souvislosti. Jak bylo v řízení zjištěno, příčinou smrti pacienta byl septický šok vyvolaný bakterií (Streptococcus pyogenes, subtyp M1). Sepse se vyvinula z hnisavého zánětu na prstě ruky, který si pacient sám ošetřil, lékaře nenavštívil a ani později lékaře na to neupozornil. Do ordinace praktického lékaře se dostavil pro bolest v rameni, lékař stanovil diagnózu degenerativní onemocnění ramenního kloubu a když po ošetření ramene bolesti neustoupily, lékař ho odeslal ještě týž den na konziliární vyšetření na chirurgické oddělení. Pacient byl zde prohlédnut a bylo pokračováno v léčbě dle mylně stanovené diagnózy. Druhý den se pacient pro zhoršující se stav opět dostavil na chirurgii, na těle již měl patrný makulosní exanthem, který ošetřující lékař považoval za alergickou reakci na předepsané léky, proto je vysadil a předepsal jiné, diagnózu však nekorigoval. Třetí den byl pak převezen rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde v podstatě týž den zemřel. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že postupy lékařů při ošetření pacienta nebyly správné, od počátku byla stanovena mylná diagnóza a z toho důvodu nebylo zahájeno protizánětlivé léčení. Nemocný měl příznaky celkového onemocnění organizmu, léčba měla být zahájena ihned. Soud věc posuzoval podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že praktický lékař postupoval správně, když po ošetření ramene poslal pacienta na vyšetření do zdravotnického zařízení, neboť klasickým vyšetřením obvodního lékaře nebyla příčina onemocnění zjistitelná, k vyloučení nesprávné daignozy mohlo dojít až po provedení dalších specializovaných vyšetření na chirurgickém oddělení. Lékaři na tomto oddělení porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes přetrvávající nepříznivý stav pacienta bez dalších vyšetření pokračovali v léčbě podle nesprávné diagnózy. Je nesporné, že k infekčnímu onemocnění došlo předtím, než se pacient k lékaři vůbec dostavil, postup lékařů při ošetření tedy nevyvolal infekci vedoucí ke smrtelnému následku; pro založení jejich odpovědnosti bylo proto podstatné, zda zjištěná pochybení při léčbě tohoto chorobného stavu bylo alespoň jednou z příčin úmrtí pacienta, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke smrti pacienta nedošlo. Lékaři neodpovídají za poškození zdraví pacienta vzniklé bakteriálním onemocněním, nýbrž jejich odpovědnost může být dána, pokud škodlivý následek (smrt pacienta) byl způsoben nesprávně vedeným způsobem léčby. Otázkou bylo, zda – nebýt chybného stanovení diagnózy a nesprávného způsobu léčby – ke smrti pacienta by nedošlo, tedy zda správně zvolený a včas zahájený postup při léčbě jeho onemocnění by zabránil jeho smrti. Vzhledem k tomu, že odpověď ústavního znaleckého posudku nebyla kladná, neboť ani v případě včasného zjištění diagnózy by okamžité zahájení správné léčby nemuselo být úspěšné, nemuselo by vést k vyléčení pacienta a zabránit jeho úmrtí, soud neshledal vztah příčiny a následku mezi postupem lékařů, který nebyl lege artis, a škodou na zdraví pacienta. Protože důkazní břemeno o příčinné souvislosti je na straně žalující, jeho neunesení má za následek neúspěch ve sporu ( 25 Cdo 168/2003).
Pokud je jednou z příčin vzniku škody, popřípadě zvětšení jejího rozsahu, jednání poškozeného (§ 441 obč. zák.), nese škodu sám v tom rozsahu, v jakém si ji způsobil, a to bez ohledu, zda si ji způsobil zaviněně či nikoliv. Tzv. škůdce v tomto rozsahu za škodu neodpovídá. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, a to v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného. Zde nejde o otázku zavinění, nýbrž o nedostatek jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu.
Zavinění, tj. psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání a ke škodě, není předpokladem vzniku odpovědnosti. Zákon vychází z tzv. presumovaného zavinění ve formě nevědomé nedbalosti – odpovědný subjekt nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ačkoli to podle okolností a vzhledem ke svým osobním poměrům předvídat měl a mohl. Odpovědnosti podle § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce zprostí, prokáže-li, že škodu nezavinil. Na něm leží důkazní břemeno o tom, že v jeho případě nejde ani o nevědomou nedbalost. Hovoříme o možnosti vyvinění (exkulpace) – na rozdíl od liberačních důvodů, které v některých případech objektivní odpovědnosti dávají možnost zprostit se odpovědnosti.
Druhý nejčastější typ odpovědnosti zdravotníků za škodu na zdraví pacienta je tzv. objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák., která nastává, byl-li škodlivý následek na zdraví pacienta způsoben okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje, přípravku či jakékoliv jiné látky použité při poskytnutí zdravotnické služby. Za „okolnosti mající původ v povaze věci“ se považují charakteristické vlastnosti, jež věc má (ostrost nástroje), nebo naopak chybějící vlastnosti (nesterilní injekční jehla), pokud právě tyto okolnosti konkrétní škodu na zdraví pacienta vyvolaly. Za okolnost, jež má původ v povaze věci, uznala soudní praxe např. tlak na míchu v důsledku působení drátěné kličky užité při lékařském zákroku (25 Cdo 1129/2005).
Jde nejen o odpovědnost za bezvadnost látky, za neselhání přístroje, ale i tehdy, jestliže použitá věc nebyla vadná, ale vznik škody způsobila právě svou povahou, nebo jestliže škoda byla způsobena v důsledku vnějších okolností (např. výpadku v dodávce elektrického proudu). Jsou známy případy např. popálenin v důsledku vadné funkce přístroje, infekce v důsledku použití nesterilních injekčních jehel, alergické reakce na aplikovanou látku apod.
Jedná se o objektivní odpovědnost – tj. za výsledek, kde otázka protiprávnosti, porušení lékařských pravidel ani zavinění nemá význam. Jako jediná v občanském zákoníku je odpovědností absolutní - nelze se jí zprostit na základě žádného liberačního důvodu ani jednostranným prohlášením či dohodou; odpovídá se za škodu, i když bylo postupováno přesně podle návodu, podle současného stavu vědy a techniky, lege artis. Spoluzavinění poškozeného je zde jedinou okolností, která omezuje rozsah odpovědnosti zdravotnického zařízení.
To, co bylo shora uvedeno o příčinné souvislosti u obecné odpovědnosti, platí v plné míře i pro tento typ odpovědnosti.
Zmíním se o případu, kdy po správně provedeném operativním výkonu došlo k pooperačním komplikacím a podle tvrzení pacienta byla tato újma vyvolána účinky přístroje použitého při operativním zákroku. Pacient, který měl špatnou srážlivost krve, podstoupil elektrické odstranění polypu. Ačkoli byl tento zákrok proveden lege artis, došlo u něj ke krvácení do tlustého střeva a z toho důvodu se musel podrobit dalším chirurgickým zákrokům, za něž požadoval náhradu škody s tvrzením, že krvácení bylo vyvoláno účinky přístroje použitého při zákroku. Soud ze znaleckých posudků zjistil, že po odstranění polypu endoskopickou polypektomií se vytvořila krevní sraženina tak, jak měla, avšak časem se v důsledku pohybu střeva a střevního obsahu mohla během několika hodin odloučit. Vzhledem k tomu, že další v úvahu přicházející příčiny krvácení nebyly shledány a bylo prokázáno, že nejpravděpodobnějším důvodem krvácení v daném případě bylo odloučení sraženiny a její spláchnutí, soud dovodil, že ke škodě na zdraví pacienta, za něž požadoval náhradu, došlo nikoli v důsledku zdravotní techniky použité při zákroku, nýbrž vlivem jiných okolností, nemajících původ v povaze přístroje či jiné věci použité při zákroku (pohyb střeva a pasáž střevního obsahu). Rovněž v této kauze měly rozhodující význam při zjišťování příčinné souvislosti znalecké posudky, pro jejichž vypracování byla podkladem řádně vedená zdravotnická dokumentace ( 25 Cdo 1200/2007).
Z dalších typů odpovědnosti za škodu, upravených v obč. zák., přichází ve zdravotnických zařízeních v úvahu odpovědnost za věci odložené v čekárně či na chodbě při návštěvě lékaře podle § 433 odst. 2 obč. zák., ledaže by ke škodě došlo i jinak. Zde se odpovídá objektivně za škodu způsobenou ztrátou či poškozením věcí, jež se zpravidla odkládají právě při využití dané zdravotnické služby. Odpovídá se za škodu na věcech, které pacient nemá v ordinaci při sobě pod svým bezprostředním dozorem. Této odpovědnosti se nelze zprostit nějakým prohlášením „za odložené věci se neručí“, ale lze ji omezit tím, že pacienti jsou seznámeni s tím, na které místo mají odkládat své svršky, takže za ztrátu věcí odložených jinam se neodpovídá. Další možností je jasně a srozumitelně informovat pacienty, že své věci nemají nechávat v čekárně, nýbrž si své věci brát vždy sebou. Odpovědnost za peníze, klenoty a cennosti je omezena do výše 5.000.- Kč.
Zdravotnické zařízení, v němž je umístěno či hospitalizováno nezletilé dítě, odpovídá společně a nerozdílně s ním za škodu, kterou jinému toto dítě způsobilo (§ 422 obč. zák.), a to za předpokladu, že je deliktně způsobilé. Není-li nezletilec ve svém věku schopen ovládnout své jednání či posoudit jeho následky, zdravotnické zařízení odpovídá namísto něho za škodu. Je-li však prokázáno, že náležitý dohled nebyl zanedbán, zdravotnické zařízení se odpovědnosti zprostí. Totéž platí v případě hospitalizace osob stižených duševní poruchou. Pracovník, který byl pověřen dohledem, pak odpovídá svému zaměstnavateli podle zákoníku práce.
Na závěr bych uvedla poznámku o subjektu odpovědném k náhradě škody vůči poškozenému. Tím je v převážné většině zdravotnické zařízení, jehož je chybující lékař či jiný pracovník zaměstnancem, popř. pro které vykonává činnost na základě jiného důvodu. Podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák. totiž platí, že byla-li škoda způsobena při činnosti, jež spadá do rámce působnosti právnické, popř. fyzické, osoby – zde se míní nemocnice či jiné zdravotnické zařízení – a to zaměstnancem či jinou osobou k této činnosti použitou, odpovídá poškozenému za škodu toto zařízení. Osoba, jež provedla chybný výkon (přímý škůdce), sama neodpovídá poškozenému za škodu tím způsobenou, nýbrž odpovídá svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů, tj. odpovídá jen za zaviněné jednání a jen do výše v zákoníku práce stanovené. Byla-li však škoda způsobena při takové činnosti, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jde o exces a jeho důsledky nese sám. I když v takovém případě jde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem. Nejde o odpovědnost na výběr danou v tom smyslu, že by si poškozený mohl vybrat, zda se bude domáhat náhrady škody na lékaři či jiném zaměstnanci, jenž se dopustil pochybení, nebo na jeho zaměstnavateli.
Kromě těchto dvou typů přichází v úvahu i řada dalších skutkových podstat odpovědnosti, které se týkají ochrany převážně jiných hodnot, než je zdraví pacienta; o nich bude ještě zmínka.
Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. se vztahuje na každého a jejími základními předpoklady je vznik škody, porušení právní povinnosti a příčinná souvislost mezi nimi. V občanskoprávním řízení o náhradu škody prokazuje tyto tři předpoklady poškozený.
Protiprávním může být jak protiprávní jednání, tedy léčebný postup či zákrok, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Otázka protiprávnosti postupu lékaře či zdravotnického personálu je otázkou vysoce odbornou a soud ve sporech o náhradu škody na zdraví vychází ve většině případů ze znaleckých posudků z příslušného odvětví lékařské vědy, pro něž jedním z nejdůležitějších podkladů je pečlivě vedená zdravotnická dokumentace pacienta.
Avšak protiprávním jednáním není jen postup non lege artis, ale může jím být i porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák., jež ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Jde o běžnou míru opatrnosti počínat si v určitých situacích – i bez konkrétně předepsaného pravidla – natolik obezřetně, aby se vyloučila či omezila možnost vzniku škody, kterou lze za daných okolností předvídat. Porušení prevenční povinnosti může být předpokladem odpovědnosti za škodu pouze v případě, že jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, není přímo upraveno právním předpisem, instrukcí či jinou normou. Je-li postup dle předpisu zachován, nelze činit někoho odpovědným za to, že – ačkoliv dodržel vše, co byl povinen, došlo ke škodě.
Přesto se v soudní praxi setkáváme s případy, kdy – ačkoliv bylo prokázáno, že ze strany lékařů a zdravotnického personálu nedošlo k porušení předepsaných povinností, je ze strany pacienta dovozováno, že vůči němu mělo být postupováno pečlivěji, obezřetněji, neboť specielně v jeho případě specifické okolnosti vyžadovaly, aby s ohledem na § 415 obč. zák. bylo učiněno více, než je předepsáno, a tím by se vzniku škody předešlo.
Z praxe se stručně zmíním o jednom z případů :
Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo na psychiatrickém oddělení nemocnice, když se vznítilo lůžko žalobkyně, která utrpěla rozsáhlé popáleniny a následně jí byla amputována část dolní končetiny. Požadovala náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění a za zakoupení invalidního vozíku. Na psychiatrickém oddělení byla hospitalizována s pracovní diagnózou delirium tremens, kde podléhala režimu zvýšeného dohledu s možností omezení na lůžku. Je kuřačka, na oddělení měla k dispozici cigarety a zapalovač a opakovaně porušovala zákaz kouření na pokoji. Když byla pro agresivitu omezena v kurtech na lůžku za obě ruce i nohy, cigarety a zapalovač jí byly odebrány a uloženy do nočního stolku vedle lůžka. Sestry v předepsaných intervalech vykonávaly dohled a když uslyšely křik žalobkyně, přiběhly do jejího pokoje a zjistily, že lůžko hoří a žalobkyně má uvolněnou pravou ruku z přikurtování. Nebylo prokázáno, že by porušily režim „zvýšeného dohledu“; o tom by bylo možné uvažovat až po delší době, než je předepsaných 30 minut. Časový interval mezi poslední kontrolou žalobkyně a okamžikem zjištění požáru činil 10 minut. Nešlo tedy o přímé porušení povinností zdravotnického personálu. Bezprostřední příčinou vznícení lůžka byla činnost samotné žalobkyně, která ve snaze zapálit si cigaretu manipulovala na lůžku s ohněm. Přesto žalobkyně tvrdila, že s ohledem na stav, v jakém se nacházela (nebyla schopna posoudit příkazy či zákazy týkající se dodržování léčebného režimu), měly sestry kontrolu provádět častěji a přijít dříve, než začala volat o pomoc, a pokud tak neučinily, porušily prevenční povinnost § 415 obč. zák.
Z hlediska porušení prevenční povinnosti by přicházela odpovědnost zdravotnického zařízení v úvahu, jestliže jejich jednání či opomenutí mělo za následek zvětšení rozsahu škody, tedy bylo-li příčinou těžšího následku požáru na zdraví žalobkyně. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, na volání žalobkyně po vznícení lůžka sestry přiběhly a ihned začaly hasit oheň. To, že se požár rozhořel natolik, že žalobkyni musela být posléze amputována noha, neznamená zanedbání péče v tom smyslu, že by sestry měly provádět kontrolu častěji. Sestry totiž nemohly ani při bedlivé pozornosti předpokládat, že po upoutání na lůžku a uložení cigaret a zapalovače mimo její dosah, žalobkyně, byť z nedbalosti, zapálí své lůžko. S ohledem na opatření, jež sestry učinily k zabránění žalobkyni manipulovat s ohněm na lůžku a s ohledem na způsob, jakým ke vznícení lůžka došlo, nebyla okolnost, že dohled u lůžka žalobkyně nebyl prováděn v kratším než předepsaném intervalu, posouzena jako zanedbání prevenční povinnosti, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně či k většímu rozsahu škody.
Pokud žalobkyně nebyla schopna posoudit příkazy a zákazy a dodržovat léčebný režim, tato okolnost není z hlediska odpovědnosti nemocnice za škodu rozhodující, neboť byla-li škoda způsobena zaviněním poškozeného, nese ji sám (§ 441 obč. zák.), což platí i v případě, že škoda vznikla následkem jednání poškozeného, jemuž by pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nebylo možno přičítat zavinění.
Často velmi složitě a za pomoci znaleckého dokazování bývá v soudním sporu řešena otázka příčinné souvislosti, tedy zda konkrétní pochybení bylo příčinou, popř. jednou z příčin poškození zdraví pacienta, za něž je požadována náhrada. Vždy musí být prokázáno, že protiprávní úkon byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, že škoda by bez této příčiny nenastala. Avšak příčinná souvislost není vyloučena v případě, že protiprávní jednání pouze dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného. Zejména u škod na zdraví platí, že tzv. „působení na vadný základ“ (predispozice) nevylučuje příčinnou souvislost.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. I když významnou roli zde hrají odborné posudky znalců, nelze uložit znalci vyřešení této otázky; znalec může poskytnout jen odborné podklady, z nichž soud při zjišťování skutkového stavu věci vychází.
Samotné pochybení lékaře při poskytnutí zdravotnické služby, pokud není prokázáno, že právě ono způsobilo škodlivý následek na zdraví pacienta, odpovědnost nezakládá.
Z praxe bych se zmínila o případu, kdy bylo jednoznačně prokázáno pochybení lékařů při diagnóze a léčbě pacienta, který následně zemřel, avšak žalobě pozůstalých na náhradu nákladů na jejich výživu nebylo vyhověno právě pro nedostatek příčinné souvislosti. Jak bylo v řízení zjištěno, příčinou smrti pacienta byl septický šok vyvolaný bakterií (Streptococcus pyogenes, subtyp M1). Sepse se vyvinula z hnisavého zánětu na prstě ruky, který si pacient sám ošetřil, lékaře nenavštívil a ani později lékaře na to neupozornil. Do ordinace praktického lékaře se dostavil pro bolest v rameni, lékař stanovil diagnózu degenerativní onemocnění ramenního kloubu a když po ošetření ramene bolesti neustoupily, lékař ho odeslal ještě týž den na konziliární vyšetření na chirurgické oddělení. Pacient byl zde prohlédnut a bylo pokračováno v léčbě dle mylně stanovené diagnózy. Druhý den se pacient pro zhoršující se stav opět dostavil na chirurgii, na těle již měl patrný makulosní exanthem, který ošetřující lékař považoval za alergickou reakci na předepsané léky, proto je vysadil a předepsal jiné, diagnózu však nekorigoval. Třetí den byl pak převezen rychlou záchrannou službou do nemocnice, kde v podstatě týž den zemřel. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že postupy lékařů při ošetření pacienta nebyly správné, od počátku byla stanovena mylná diagnóza a z toho důvodu nebylo zahájeno protizánětlivé léčení. Nemocný měl příznaky celkového onemocnění organizmu, léčba měla být zahájena ihned. Soud věc posuzoval podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že praktický lékař postupoval správně, když po ošetření ramene poslal pacienta na vyšetření do zdravotnického zařízení, neboť klasickým vyšetřením obvodního lékaře nebyla příčina onemocnění zjistitelná, k vyloučení nesprávné daignozy mohlo dojít až po provedení dalších specializovaných vyšetření na chirurgickém oddělení. Lékaři na tomto oddělení porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes přetrvávající nepříznivý stav pacienta bez dalších vyšetření pokračovali v léčbě podle nesprávné diagnózy. Je nesporné, že k infekčnímu onemocnění došlo předtím, než se pacient k lékaři vůbec dostavil, postup lékařů při ošetření tedy nevyvolal infekci vedoucí ke smrtelnému následku; pro založení jejich odpovědnosti bylo proto podstatné, zda zjištěná pochybení při léčbě tohoto chorobného stavu bylo alespoň jednou z příčin úmrtí pacienta, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke smrti pacienta nedošlo. Lékaři neodpovídají za poškození zdraví pacienta vzniklé bakteriálním onemocněním, nýbrž jejich odpovědnost může být dána, pokud škodlivý následek (smrt pacienta) byl způsoben nesprávně vedeným způsobem léčby. Otázkou bylo, zda – nebýt chybného stanovení diagnózy a nesprávného způsobu léčby – ke smrti pacienta by nedošlo, tedy zda správně zvolený a včas zahájený postup při léčbě jeho onemocnění by zabránil jeho smrti. Vzhledem k tomu, že odpověď ústavního znaleckého posudku nebyla kladná, neboť ani v případě včasného zjištění diagnózy by okamžité zahájení správné léčby nemuselo být úspěšné, nemuselo by vést k vyléčení pacienta a zabránit jeho úmrtí, soud neshledal vztah příčiny a následku mezi postupem lékařů, který nebyl lege artis, a škodou na zdraví pacienta. Protože důkazní břemeno o příčinné souvislosti je na straně žalující, jeho neunesení má za následek neúspěch ve sporu ( 25 Cdo 168/2003).
Pokud je jednou z příčin vzniku škody, popřípadě zvětšení jejího rozsahu, jednání poškozeného (§ 441 obč. zák.), nese škodu sám v tom rozsahu, v jakém si ji způsobil, a to bez ohledu, zda si ji způsobil zaviněně či nikoliv. Tzv. škůdce v tomto rozsahu za škodu neodpovídá. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, a to v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného. Zde nejde o otázku zavinění, nýbrž o nedostatek jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu.
Zavinění, tj. psychický vztah škůdce k vlastnímu jednání a ke škodě, není předpokladem vzniku odpovědnosti. Zákon vychází z tzv. presumovaného zavinění ve formě nevědomé nedbalosti – odpovědný subjekt nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ačkoli to podle okolností a vzhledem ke svým osobním poměrům předvídat měl a mohl. Odpovědnosti podle § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce zprostí, prokáže-li, že škodu nezavinil. Na něm leží důkazní břemeno o tom, že v jeho případě nejde ani o nevědomou nedbalost. Hovoříme o možnosti vyvinění (exkulpace) – na rozdíl od liberačních důvodů, které v některých případech objektivní odpovědnosti dávají možnost zprostit se odpovědnosti.
Druhý nejčastější typ odpovědnosti zdravotníků za škodu na zdraví pacienta je tzv. objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák., která nastává, byl-li škodlivý následek na zdraví pacienta způsoben okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje, přípravku či jakékoliv jiné látky použité při poskytnutí zdravotnické služby. Za „okolnosti mající původ v povaze věci“ se považují charakteristické vlastnosti, jež věc má (ostrost nástroje), nebo naopak chybějící vlastnosti (nesterilní injekční jehla), pokud právě tyto okolnosti konkrétní škodu na zdraví pacienta vyvolaly. Za okolnost, jež má původ v povaze věci, uznala soudní praxe např. tlak na míchu v důsledku působení drátěné kličky užité při lékařském zákroku (25 Cdo 1129/2005).
Jde nejen o odpovědnost za bezvadnost látky, za neselhání přístroje, ale i tehdy, jestliže použitá věc nebyla vadná, ale vznik škody způsobila právě svou povahou, nebo jestliže škoda byla způsobena v důsledku vnějších okolností (např. výpadku v dodávce elektrického proudu). Jsou známy případy např. popálenin v důsledku vadné funkce přístroje, infekce v důsledku použití nesterilních injekčních jehel, alergické reakce na aplikovanou látku apod.
Jedná se o objektivní odpovědnost – tj. za výsledek, kde otázka protiprávnosti, porušení lékařských pravidel ani zavinění nemá význam. Jako jediná v občanském zákoníku je odpovědností absolutní - nelze se jí zprostit na základě žádného liberačního důvodu ani jednostranným prohlášením či dohodou; odpovídá se za škodu, i když bylo postupováno přesně podle návodu, podle současného stavu vědy a techniky, lege artis. Spoluzavinění poškozeného je zde jedinou okolností, která omezuje rozsah odpovědnosti zdravotnického zařízení.
To, co bylo shora uvedeno o příčinné souvislosti u obecné odpovědnosti, platí v plné míře i pro tento typ odpovědnosti.
Zmíním se o případu, kdy po správně provedeném operativním výkonu došlo k pooperačním komplikacím a podle tvrzení pacienta byla tato újma vyvolána účinky přístroje použitého při operativním zákroku. Pacient, který měl špatnou srážlivost krve, podstoupil elektrické odstranění polypu. Ačkoli byl tento zákrok proveden lege artis, došlo u něj ke krvácení do tlustého střeva a z toho důvodu se musel podrobit dalším chirurgickým zákrokům, za něž požadoval náhradu škody s tvrzením, že krvácení bylo vyvoláno účinky přístroje použitého při zákroku. Soud ze znaleckých posudků zjistil, že po odstranění polypu endoskopickou polypektomií se vytvořila krevní sraženina tak, jak měla, avšak časem se v důsledku pohybu střeva a střevního obsahu mohla během několika hodin odloučit. Vzhledem k tomu, že další v úvahu přicházející příčiny krvácení nebyly shledány a bylo prokázáno, že nejpravděpodobnějším důvodem krvácení v daném případě bylo odloučení sraženiny a její spláchnutí, soud dovodil, že ke škodě na zdraví pacienta, za něž požadoval náhradu, došlo nikoli v důsledku zdravotní techniky použité při zákroku, nýbrž vlivem jiných okolností, nemajících původ v povaze přístroje či jiné věci použité při zákroku (pohyb střeva a pasáž střevního obsahu). Rovněž v této kauze měly rozhodující význam při zjišťování příčinné souvislosti znalecké posudky, pro jejichž vypracování byla podkladem řádně vedená zdravotnická dokumentace ( 25 Cdo 1200/2007).
Z dalších typů odpovědnosti za škodu, upravených v obč. zák., přichází ve zdravotnických zařízeních v úvahu odpovědnost za věci odložené v čekárně či na chodbě při návštěvě lékaře podle § 433 odst. 2 obč. zák., ledaže by ke škodě došlo i jinak. Zde se odpovídá objektivně za škodu způsobenou ztrátou či poškozením věcí, jež se zpravidla odkládají právě při využití dané zdravotnické služby. Odpovídá se za škodu na věcech, které pacient nemá v ordinaci při sobě pod svým bezprostředním dozorem. Této odpovědnosti se nelze zprostit nějakým prohlášením „za odložené věci se neručí“, ale lze ji omezit tím, že pacienti jsou seznámeni s tím, na které místo mají odkládat své svršky, takže za ztrátu věcí odložených jinam se neodpovídá. Další možností je jasně a srozumitelně informovat pacienty, že své věci nemají nechávat v čekárně, nýbrž si své věci brát vždy sebou. Odpovědnost za peníze, klenoty a cennosti je omezena do výše 5.000.- Kč.
Zdravotnické zařízení, v němž je umístěno či hospitalizováno nezletilé dítě, odpovídá společně a nerozdílně s ním za škodu, kterou jinému toto dítě způsobilo (§ 422 obč. zák.), a to za předpokladu, že je deliktně způsobilé. Není-li nezletilec ve svém věku schopen ovládnout své jednání či posoudit jeho následky, zdravotnické zařízení odpovídá namísto něho za škodu. Je-li však prokázáno, že náležitý dohled nebyl zanedbán, zdravotnické zařízení se odpovědnosti zprostí. Totéž platí v případě hospitalizace osob stižených duševní poruchou. Pracovník, který byl pověřen dohledem, pak odpovídá svému zaměstnavateli podle zákoníku práce.
Na závěr bych uvedla poznámku o subjektu odpovědném k náhradě škody vůči poškozenému. Tím je v převážné většině zdravotnické zařízení, jehož je chybující lékař či jiný pracovník zaměstnancem, popř. pro které vykonává činnost na základě jiného důvodu. Podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák. totiž platí, že byla-li škoda způsobena při činnosti, jež spadá do rámce působnosti právnické, popř. fyzické, osoby – zde se míní nemocnice či jiné zdravotnické zařízení – a to zaměstnancem či jinou osobou k této činnosti použitou, odpovídá poškozenému za škodu toto zařízení. Osoba, jež provedla chybný výkon (přímý škůdce), sama neodpovídá poškozenému za škodu tím způsobenou, nýbrž odpovídá svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů, tj. odpovídá jen za zaviněné jednání a jen do výše v zákoníku práce stanovené. Byla-li však škoda způsobena při takové činnosti, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jde o exces a jeho důsledky nese sám. I když v takovém případě jde často o trestnou činnost, neplatí automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem. Nejde o odpovědnost na výběr danou v tom smyslu, že by si poškozený mohl vybrat, zda se bude domáhat náhrady škody na lékaři či jiném zaměstnanci, jenž se dopustil pochybení, nebo na jeho zaměstnavateli.