Právní odpovědnost je druh právního vztahu vznikající v důsledku porušení právní povinnosti a spočívající v nové povinnosti sankční povahy. Právní odpovědnost je zpravidla důsledkem deliktu (protiprávního jednání) nebo eventuálně i protiprávního stavu.
Právní odpovědnost při poskytování zdravotní péče proto typicky vzniká v důsledku porušení právních povinností, které mají pracovníci ve zdravotnictví. Nejčastěji se jedná o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči tzv. lege artis (tzn. v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy). Je však třeba připomenout, že i porušení dalších právních povinností může vést ke vzniku právní odpovědnosti. Již dnes nejsou výjimkou soudní spory, v nichž není tvrzen postup non lege artis, ale žaloba staví na postupu bez potřebného informovaného souhlasu (tzv. souhlasové spory). Ke vzniku právní odpovědnosti však také vede porušení povinnosti dodržovat povinnou mlčenlivost, porušení povinnosti poskytnout první pomoc etc.
Právní odpovědnost dělíme na odpovědnost veřejnoprávní a soukromoprávní povahy. Ve skupině veřejnoprávní odpovědnosti se při poskytování zdravotní péče setkáváme s odpovědností trestní (jedná se zejména o trestné činy Ublížení na zdraví, Vražda, Neposkytnutí pomoci, Neoprávněné nakládání s osobními údaji, Nepřekažení trestného činu, Neoznámení trestného činu, Nedovolené přerušení těhotenství, Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány, Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským geonomem, Účast na sebevraždě, Šíření nakažlivé choroby, Omezování osobní svobody, Zbavení osobní svobody, Ohrožení pod vlivem návykové látky, Přijímání úplatku, Podvod, Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek a Padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů), správní a disciplinární. U soukromoprávní odpovědnosti se pak nejčastěji jedná o odpovědnost za škodu a odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.
Z hlediska přítomnosti zavinění se rozlišuje odpovědnost subjektivní (odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání) a objektivní (odpovědnost za škodlivý následek bez ohledu na zavinění). K tomu je třeba uvést, že zatímco trestní odpovědnost je bez zavinění (a to alespoň ve formě nedbalosti) vyloučena, u občanskoprávní odpovědnosti je situace složitější. Obecná občanskoprávní odpovědnost je sice také založena na subjektivním principu, zavinění se však předpokládá a je na tvrzeném škůdci, aby prokázal že škodu nezavinil (tedy tzv. se vyvinil). Navíc existují i specifické druhy občanskoprávní odpovědnosti (tzv. objektivní, resp. absolutní odpovědnost), které vůbec ke svému vzniku zavinění nevyžadují; jedná se o škodu vzniklou povahou použitého přístroje, věci nebo látky a škodu z provozní činnosti.
Občanskoprávní neboli civilní odpovědnost při poskytování zdravotní péče je v současné době uplatňována pacienty, resp. jejich právními zástupci, jak shora uvedeno, ve dvou typech řízeních. Zdravotnická zařízení čelí jednak žalobám na náhradu škody, jednak žalobám na ochranu osobnosti.
Náhrada škody byla původně jediným institutem užívaným k reparaci následků poškození zdraví. Škoda je u nás tradičně chápána jako škoda hmotná (materiální); náhrada se poskytuje za škodu skutečnou a ušlý zisk.
Jako náhrada materiální škody se tak poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku (a to náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, resp. náhrada za ztrátu na důchodu), náklady na výživu pozůstalým, účelné náklady spojené s léčením a přiměřené náklady spojené s pohřbem.
V rámci řízení o náhradě škody se však poskytuje i satisfakce za újmu nehmotnou (imateriální). Občanský zákoník totiž v rubrice „Odpovědnost za škodu“ obsahuje též ustanovení, které říká: „Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.“ Tzv. bolestné (odškodnění za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků, přičemž za bolest se považujeme každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla) a náhrada za ztížení společenského uplatnění (odškodnění za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví) byly však do roku 2004 – kdy byl novelizován občanský zákoník a pod rubrikou náhrada upraveno „odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“ - jedinými instituty, jejichž prostřednictvím se v rámci řízení o náhradě škody poskytovala satisfakce za nehmotnou újmu.
Do uvedeného doby proto nebylo možno v rámci řízení o náhradě škody poskytnout satisfakci za ztrátu (způsobenou smrt) blízké osoby; hradila se pouze škoda hmotná. Soudní praxe si s uvedeným problémem poradila tak, že začala za ztrátu (způsobenou smrt) blízké osoby poskytovat náhradu nemajetkové újmy v řízeních o žalobách na ochranu osobnosti. V těchto řízeních se totiž poskytuje ochrana všeobecnému osobnostnímu právu, jehož předmětem jsou nehmotné hodnoty (statky, stránky) lidské osobnosti v její fyzické (tělesné) a morální jednotě. V rámci takto jednotě chápaného všeobecně osobnostního práva existuje neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv (např. právo na tělesnou integritu, právo na osobní svobodu, právo na čest, důstojnost a dobrou pověst osobní povahy, právo na osobní soukromí). Soudní praxe pak dovodila, že součástí dílčího práva na osobní soukromí je i právo na intimní sféru, resp. právo rozvíjet rodinné vztahy. Způsobení smrti blízké osoby proto může být neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, za nějž lze za podmínek podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku poskytnout i náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Součástí všeobecného osobnostního práva je však mimo jiné též právo na tělesnou integritu. Žaloby na ochranu osobnosti proto podávají nejen pozůstalí (tvrdící zásah do práva na intimní sféru), ale též sami pacienti (tvrdící právě zásah do práva na tělesnou integritu).
Pokud však pro jeden zásah jsou podány dvě žaloby – na náhradu škody a na ochranu osobnosti – je otázkou, zda se skutečně projednávají dva rozdílné nároky. Je třeba si uvědomit, že žalobce vůbec nemusí právně svůj nárok kvalifikovat; pro vymezení předmětu řízení jsou nutná pouze skutková tvrzení. Dovolím si tvrdit, že v drtivé většině případů by však bez právní kvalifikace provedené již žalobcem vůbec nebylo zřejmé, zda požadavek na náhradu nehmotné újmy za poškození zdraví (neoprávněný zásah do tělesné integrity) či za škodu usmrcením (neoprávněný zásah do intimní sféry) je nárokem, který má být projednáván v řízení o náhradě škody či v řízení o ochraně osobnosti. Avšak podmínkou pro to, aby mohla obě řízení probíhat (a nebyla zde překážka litispendence či rei iudicatae) je právě rozdílnost obou nároků. Ve dvou řízeních totiž nelze projednávat stejnou věc, přičemž o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v řízeních o tentýž nárok, a týkají-li se řízení stejného předmětu a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Pokud tedy dnes občanský zákoník umožňuje v rámci řízení o náhradě škody poskytnout odškodnění nemajetkové újmy jak za zásah do tělesné integrity (odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), tak za zásah do intimní sféry (odškodnění za usmrcení osoby blízké), je otázkou zda tato ustanovení nejsou ve vztahu k ustanoveními o ochraně osobnosti, pokud jde o zásahy do uvedených dílčích osobnostních práv, ustanoveními speciálními.