Nároky při škodě na zdraví
Při újmě způsobené na zdraví (bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost zdravotnického zařízení či jiného subjektu) zakládá právní úprava účinná v České republice (zejména občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) několik dílčích nároků, mezi něž patří zejména náhrada majetkové újmy spojená se snížením pracovní schopnosti, a to náhrada za ztrátu na výdělku po dobu či po skončení pracovní neschopnosti formou peněžitého důchodu, k nimž se v občanskoprávních vztazích připojuje náhrada za ztrátu na důchodu, dále pak majetkové nároky na náhradu věcné škody či nákladů léčení a pohřbu; v případě smrti poškozeného je pak formou peněžitého důchodu poskytována i náhrada nákladů na výživu pozůstalých. Předmětem tohoto příspěvku však mají být náhrady za újmu imateriální, jimiž je jednorázové odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění a jednorázové odškodnění pozůstalých při usmrcení osoby blízké.
Bolest a ztížení společenského uplatnění
Mechanizmus zvolený dosavadními předpisy k vyčíslení nároků na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění vychází z principu přepočitatelnosti zdravotní újmy na peněžitou částku prostřednictvím lékařského posudku, který se opírá o podzákonným předpisem vypracovanou metodiku založenou na snaze co nejpřesněji určit diagnózu či omezení, k nimž se pak připíná určité penzum bodového ohodnocení převoditelné již přímo na peníze. Ustanovení § 444 odst. 2 ObčZ obsahuje zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Touto vyhláškou je s účinností od 1. 1. 2002 vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a 54/1993 Sb.
Odškodňuje se bolest při způsobené škodě na zdraví, při jejím léčení nebo odstraňování jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (§ 2 odst. 1 vyhlášky). Posuzující lékař hodnotí akutní fázi bolesti a přihlíží přitom zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím (§ 4 odst. 1). Odškodnění ztížení společenského uplatnění má reparovat následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Při určování bodového ohodnocení z hlediska ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky). Na rozdíl od vyhlášky č. 32/1965 Sb., která u ztížení společenského uplatnění umožňovala zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (míněny byly zejména možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání), je nyní dána do rukou lékaře možnost zvýšit bodové ohodnocení a) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení bolestného, jestliže si poškození zdraví vyžádalo náročný způsob léčení, za nějž se považují zejména infekce rány prodlužující dobu léčení, b) až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení bolestného při mimořádně náročném způsobu léčení, jímž se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu, a c) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jestliže poškození zdraví vedlo ke zvlášť těžkým následkům, tj. k takovým následkům, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky).
Největší problémy se váží k rozhodování soudů o tzv. mimořádném zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které přichází v úvahu jen výjimečně a v případech hodných mimořádného zřetele, kdy sportovní, kulturní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo zcela mimořádné a na vysoké úrovni. Rozhodující je přitom srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit, možností a schopností v době před poškozením a poté. V zásadě lze v tomto směru i v současnosti využít dosavadní judikaturu, která se opírá zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, který vychází zejména z toho, že pojem „ztížení společenského uplatnění“ je pojmem zákonným a jako takový by měl být chápán jako východisko při poskytování náhrad. Již ze samotného označení se podává, že jde o odškodnění čehosi nehmotného, co se projevuje (případně i) bez konkrétních finančních dopadů do sféry poškozeného, co jej však hendikepuje oproti dosavadnímu způsobu života a co mu jeho dosavadní aktivity omezuje, ztěžuje či zcela eliminuje. Jde právě o ono uplatnění se v životě, tedy o ztrátu možností či příležitostí budovat svůj osobní, rodinný či profesní život podle dosavadních představ, a toto těžko postižitelné ztížení všech těchto faktorů představuje újmu, která má být reparována penězi.
Zejména u ztížení společenského uplatnění platí, že novou úpravou bylo vlastně opuštěno zvýšení náhrady na dvojnásobek, které při dalším mimořádném zvyšování podle § 7 odst. 3 vyhlášky vedlo logicky k vyčíslení rozsahu náhrady v násobcích dalších, ačkoliv s takovým aritmetickým modelem úprava výslovně nepočítala, nicméně ji ani nevylučovala. Přehnané lpění právě na násobcích je předmětem oprávněné kritiky, nicméně jde o celkem přehlednou pomůcku, která je hojně využívána i podle úpravy současné. Vyjádření celkové náhrady pomocí několikanásobku základního bodového ohodnocení má tedy i nadále svoji logiku, není v rozporu se zákonem a není ani důvodu je zatracovat, jsou-li respektovány základní zásady mimořádného zvýšení odškodnění a splňuje-li zároveň absolutní částka požadavek na přiměřené odškodnění utrpěných následků. S odškodňováním pomocí násobků ostatně počítá i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, kdy tuto metodu používá jako pravidlo či pomůcku, v níž není shledáváno nic protiústavního. Vyplývá to kromě jiného i z právní věty, podle níž „Ústavnímu soudu z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí“.
Aktuálním problémem je zejména rozsah odškodnění u případů fatálních následků, spojených se zcela devastujícími dopady na dosavadní způsob života, jakými jsou trvalé upoutání na lůžko se ztrátou sebeobsluhy či pouhé vegetativní přežívání bez možnosti účastnit se jakkoli běžných životních záležitostí.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, publikovaným pod č. 186 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2005, sv. 38 (byť na příkladě natolik dramatickém, jak je nastíněn) byl formulován princip proporcionality („Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“), jímž by podle jeho představ měla být výše odškodnění poměřována. Blíže však tento princip neosvětlil ani nerozvinul a zůstává otázkou, zda a nakolik uvažoval o použití této zásady též ve vztahu ke škůdci, resp. k jeho poměrům a schopnostem přisouzenou částku v rozumné době zaplatit.
Ani Nejvyšší soud nespouští ze zřetele požadavek na důstojné a přiměřené odškodnění újem, které jsou ze své podstaty vlastně čímkoliv neodčinitelné. Svědčí o tom například rozsudek ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, vycházející již z vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle níž bylo v této konkrétní věci stanoveno základní bodové ohodnocení 28.095 bodů, jemuž odpovídá částka 3.371.400,- Kč u žalobkyně ve věku 24 let, která v důsledku úrazu ztratila hybnost, gnostické a komunikační schopnosti, je nepohyblivá, a trvale odkázána na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách a její stav vyžaduje trvale usilovnou rehabilitaci, přičemž podle lékařských prognóz není naděje na zlepšení. Natolik závažné poškození, které žalobkyni zcela vylučuje ze všech oblastí lidského života, odůvodňuje použití § 7 odst. 3 vyhlášky na úrovni šestinásobku základního bodového ohodnocení, jak rozhodl odvolací soud za situace, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně před úrazem vedla běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život a že její zapojení v žádné z těchto oblastí nebylo natolik vysoké a na mimořádné úrovni, aby odůvodňovalo zvýšení základního ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění o desetinásobek, jak to učinil soud prvního stupně. Výsledkem je pak odškodnění v částce téměř 17.000.000,- Kč, kteroužto úvahu ani dovolací soud nepovažoval za nesprávnou či nepodloženou.
K principu proporcionality je však třeba ještě poznamenat, že není-li pochyb o tom, že zmíněna výsledná částka je již velmi vysoká a bez diskuzí o tom, zda může jakákoliv částka odškodnit tak zásadní následky, představuje sumu, kterou běžný škůdce nebude zřejmě schopen v rozumné době (jestli vůbec) uhradit, nejde-li o případ, kdy nárok uspokojí pojišťovna. Pak se nabízí myšlenka, zda princip přiměřenosti, formulovaný Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí, nemá být uplatněn též z pohledu škůdce. Částka přisouzená poškozenému by jistě neměla mít likvidační charakter, neboť by nebylo v zájmu poškozeného, aby byl škůdce pro nezvladatelnou finanční zátěž natolik omezen, že by ztratil schopnost uhradit škodu alespoň v nižším rozsahu. Tak například může vysoký závazek, přesahující meze majetkových možností právnické osoby, uvrhnout ji do úpadku, přičemž v rámci konkursního (insolvenčního řízení) bude uspokojena jen menší část pohledávky a po zániku povinného subjektu pozbude poškozený možnost domoci se další náhrady. Takovým subjektem může ostatně být i obec s nižšími rozpočtovými předpoklady a konečně i zdravotnické zařízení. Fyzická osoba bude možná následky svého, byť jen nedbalostního počínání, splácet doživotně, neboť není v silách běžného zaměstnance, nedisponujícího většími majetkovými hodnotami, aby pouze ze svého příjmu uhradil v rozumné době částku například kolem 10.000.000,- Kč. Žádné ustanovení (kromě § 450 ObčZ) přitom neumožňuje diferencovat mezi škůdci a při stanovení výše náhrady přihlížet k jejich poměrům, není tedy možné dovodit, že za tentýž následek by pojišťovna či jiná finančně silná právnická osoba měla platit jinou (vyšší) částku, než kterou by bylo možno uložit k úhradě fyzické osobě s průměrnými příjmy či finančně méně zdatné právnické osobě. Takový přístup by ostatně byl na hranici kolize s principem rovnosti.
Jednorázové odškodnění pozůstalých
Český právní řád v občanskoprávních vztazích až do 30. 4. 2004 kromě odškodnění formou náhrady nákladů na výživu pozůstalých nepřiznával odškodnění újmy způsobené ztrátou (úmrtím) osoby blízké a byla to judikatura soudů, která přišla s možností odškodnění podle ustanovení § 11 a 13 odst. 2 obč. zák., tedy z titulu práva na ochranu osobnosti. S odkazem na ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku k ustanovení § 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zahrnujícímu právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, přiznal pozůstalým rodičům a prarodičům nárok na jednorázovou finanční náhradu při tragickém úmrtí malého dítěte, když dovodil, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, přičemž součástí soukromého života je též život rodinný, zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, zejména vztahy sociální a morální, rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv, a že protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby (toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, publikováno v příloze časopisu Soudní rozhledy - Z aktuálních nálezů Ústavního soudu, 4/2002, byla odmítnuta ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím).
Zákonem č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo s účinností od 1. 5. 2004 včleněno do občanského zákoníku ustanovení § 444 odst. 3, podle nějž za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Zákonodárce tím vnesl do občanskoprávních vztahů náhradu vycházející primárně z toho, že ztráta blízké osoby je specifickou nemajetkovou újmou velmi citelného charakteru. Současná úprava je zcela striktní, jednoduchá a naprosto přehledná, na druhé straně však značně formální a postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu v každé jedinečné věci. To je zřetelné hlavně ve srovnání s tím, jak pečlivě a podle jakých hledisek zvažoval Krajský soud v Ostravě výši náhrady v rozsudku sp. zn. 23 C 82/99. Není však vyloučeno, aby soud za určitých okolností přistoupil ke snížení náhrady, jak vysvětluje např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 14 To 371/2005, publikovaný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní), ročník 2007, podle nějž jednorázová odškodnění poškozeného (pozůstalého) v případě usmrcení některé z osob uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák. jsou sice vymezena pevnými částkami, avšak není vyloučeno jejich snížení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 450 obč. zák.).
Úvaha k budoucí možné úpravě
Závěrem je třeba poznamenat, že popsaný způsob odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění má své kritiky, dokonce je dosud o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 50/05 řízení o zrušení ustanovení § 44 odst. 2 obč. zák., resp. vyhlášky č. 440/2001 Sb. Paragrafované znění nové kodifikace občanského zákoníku uvedenou metodu opouští a s odškodňováním újem na zdraví pomocí bodového ohodnocení nepočítá. Je pak samozřejmě otázkou, zda má být při odškodňování použita jakási šablona, umožňující alespoň zhruba sjednotit výši náhrady v relativně srovnatelných případech, zda je namístě ji odstupňovat právě podle kritérií uvedených v odškodňovací vyhlášce či zda právní úprava má být pouze rámcová a břímě nalézání konkrétních částek má tížit soud bez jakékoliv odborné pomůcky. Nelze přitom odhlížet ani od požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování, k jehož naplnění rozhodně nepovede upuštění od alespoň základních východisek založených na kategorizaci následků z hlediska medicínského.
Bolest a ztížení společenského uplatnění
Mechanizmus zvolený dosavadními předpisy k vyčíslení nároků na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění vychází z principu přepočitatelnosti zdravotní újmy na peněžitou částku prostřednictvím lékařského posudku, který se opírá o podzákonným předpisem vypracovanou metodiku založenou na snaze co nejpřesněji určit diagnózu či omezení, k nimž se pak připíná určité penzum bodového ohodnocení převoditelné již přímo na peníze. Ustanovení § 444 odst. 2 ObčZ obsahuje zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví, aby v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Touto vyhláškou je s účinností od 1. 1. 2002 vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která nahradila vyhlášku č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a 54/1993 Sb.
Odškodňuje se bolest při způsobené škodě na zdraví, při jejím léčení nebo odstraňování jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla (§ 2 odst. 1 vyhlášky). Posuzující lékař hodnotí akutní fázi bolesti a přihlíží přitom zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím (§ 4 odst. 1). Odškodnění ztížení společenského uplatnění má reparovat následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Při určování bodového ohodnocení z hlediska ztížení společenského uplatnění se hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky). Na rozdíl od vyhlášky č. 32/1965 Sb., která u ztížení společenského uplatnění umožňovala zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny (míněny byly zejména možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání), je nyní dána do rukou lékaře možnost zvýšit bodové ohodnocení a) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení bolestného, jestliže si poškození zdraví vyžádalo náročný způsob léčení, za nějž se považují zejména infekce rány prodlužující dobu léčení, b) až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení bolestného při mimořádně náročném způsobu léčení, jímž se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu, a c) až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jestliže poškození zdraví vedlo ke zvlášť těžkým následkům, tj. k takovým následkům, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky).
Největší problémy se váží k rozhodování soudů o tzv. mimořádném zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které přichází v úvahu jen výjimečně a v případech hodných mimořádného zřetele, kdy sportovní, kulturní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo zcela mimořádné a na vysoké úrovni. Rozhodující je přitom srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit, možností a schopností v době před poškozením a poté. V zásadě lze v tomto směru i v současnosti využít dosavadní judikaturu, která se opírá zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, který vychází zejména z toho, že pojem „ztížení společenského uplatnění“ je pojmem zákonným a jako takový by měl být chápán jako východisko při poskytování náhrad. Již ze samotného označení se podává, že jde o odškodnění čehosi nehmotného, co se projevuje (případně i) bez konkrétních finančních dopadů do sféry poškozeného, co jej však hendikepuje oproti dosavadnímu způsobu života a co mu jeho dosavadní aktivity omezuje, ztěžuje či zcela eliminuje. Jde právě o ono uplatnění se v životě, tedy o ztrátu možností či příležitostí budovat svůj osobní, rodinný či profesní život podle dosavadních představ, a toto těžko postižitelné ztížení všech těchto faktorů představuje újmu, která má být reparována penězi.
Zejména u ztížení společenského uplatnění platí, že novou úpravou bylo vlastně opuštěno zvýšení náhrady na dvojnásobek, které při dalším mimořádném zvyšování podle § 7 odst. 3 vyhlášky vedlo logicky k vyčíslení rozsahu náhrady v násobcích dalších, ačkoliv s takovým aritmetickým modelem úprava výslovně nepočítala, nicméně ji ani nevylučovala. Přehnané lpění právě na násobcích je předmětem oprávněné kritiky, nicméně jde o celkem přehlednou pomůcku, která je hojně využívána i podle úpravy současné. Vyjádření celkové náhrady pomocí několikanásobku základního bodového ohodnocení má tedy i nadále svoji logiku, není v rozporu se zákonem a není ani důvodu je zatracovat, jsou-li respektovány základní zásady mimořádného zvýšení odškodnění a splňuje-li zároveň absolutní částka požadavek na přiměřené odškodnění utrpěných následků. S odškodňováním pomocí násobků ostatně počítá i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, kdy tuto metodu používá jako pravidlo či pomůcku, v níž není shledáváno nic protiústavního. Vyplývá to kromě jiného i z právní věty, podle níž „Ústavnímu soudu z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, tzn. jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky, vycházet je však nutno z principu proporcionality. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku použijí“.
Aktuálním problémem je zejména rozsah odškodnění u případů fatálních následků, spojených se zcela devastujícími dopady na dosavadní způsob života, jakými jsou trvalé upoutání na lůžko se ztrátou sebeobsluhy či pouhé vegetativní přežívání bez možnosti účastnit se jakkoli běžných životních záležitostí.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, publikovaným pod č. 186 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2005, sv. 38 (byť na příkladě natolik dramatickém, jak je nastíněn) byl formulován princip proporcionality („Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti.“), jímž by podle jeho představ měla být výše odškodnění poměřována. Blíže však tento princip neosvětlil ani nerozvinul a zůstává otázkou, zda a nakolik uvažoval o použití této zásady též ve vztahu ke škůdci, resp. k jeho poměrům a schopnostem přisouzenou částku v rozumné době zaplatit.
Ani Nejvyšší soud nespouští ze zřetele požadavek na důstojné a přiměřené odškodnění újem, které jsou ze své podstaty vlastně čímkoliv neodčinitelné. Svědčí o tom například rozsudek ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, vycházející již z vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle níž bylo v této konkrétní věci stanoveno základní bodové ohodnocení 28.095 bodů, jemuž odpovídá částka 3.371.400,- Kč u žalobkyně ve věku 24 let, která v důsledku úrazu ztratila hybnost, gnostické a komunikační schopnosti, je nepohyblivá, a trvale odkázána na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách a její stav vyžaduje trvale usilovnou rehabilitaci, přičemž podle lékařských prognóz není naděje na zlepšení. Natolik závažné poškození, které žalobkyni zcela vylučuje ze všech oblastí lidského života, odůvodňuje použití § 7 odst. 3 vyhlášky na úrovni šestinásobku základního bodového ohodnocení, jak rozhodl odvolací soud za situace, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně před úrazem vedla běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život a že její zapojení v žádné z těchto oblastí nebylo natolik vysoké a na mimořádné úrovni, aby odůvodňovalo zvýšení základního ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění o desetinásobek, jak to učinil soud prvního stupně. Výsledkem je pak odškodnění v částce téměř 17.000.000,- Kč, kteroužto úvahu ani dovolací soud nepovažoval za nesprávnou či nepodloženou.
K principu proporcionality je však třeba ještě poznamenat, že není-li pochyb o tom, že zmíněna výsledná částka je již velmi vysoká a bez diskuzí o tom, zda může jakákoliv částka odškodnit tak zásadní následky, představuje sumu, kterou běžný škůdce nebude zřejmě schopen v rozumné době (jestli vůbec) uhradit, nejde-li o případ, kdy nárok uspokojí pojišťovna. Pak se nabízí myšlenka, zda princip přiměřenosti, formulovaný Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí, nemá být uplatněn též z pohledu škůdce. Částka přisouzená poškozenému by jistě neměla mít likvidační charakter, neboť by nebylo v zájmu poškozeného, aby byl škůdce pro nezvladatelnou finanční zátěž natolik omezen, že by ztratil schopnost uhradit škodu alespoň v nižším rozsahu. Tak například může vysoký závazek, přesahující meze majetkových možností právnické osoby, uvrhnout ji do úpadku, přičemž v rámci konkursního (insolvenčního řízení) bude uspokojena jen menší část pohledávky a po zániku povinného subjektu pozbude poškozený možnost domoci se další náhrady. Takovým subjektem může ostatně být i obec s nižšími rozpočtovými předpoklady a konečně i zdravotnické zařízení. Fyzická osoba bude možná následky svého, byť jen nedbalostního počínání, splácet doživotně, neboť není v silách běžného zaměstnance, nedisponujícího většími majetkovými hodnotami, aby pouze ze svého příjmu uhradil v rozumné době částku například kolem 10.000.000,- Kč. Žádné ustanovení (kromě § 450 ObčZ) přitom neumožňuje diferencovat mezi škůdci a při stanovení výše náhrady přihlížet k jejich poměrům, není tedy možné dovodit, že za tentýž následek by pojišťovna či jiná finančně silná právnická osoba měla platit jinou (vyšší) částku, než kterou by bylo možno uložit k úhradě fyzické osobě s průměrnými příjmy či finančně méně zdatné právnické osobě. Takový přístup by ostatně byl na hranici kolize s principem rovnosti.
Jednorázové odškodnění pozůstalých
Český právní řád v občanskoprávních vztazích až do 30. 4. 2004 kromě odškodnění formou náhrady nákladů na výživu pozůstalých nepřiznával odškodnění újmy způsobené ztrátou (úmrtím) osoby blízké a byla to judikatura soudů, která přišla s možností odškodnění podle ustanovení § 11 a 13 odst. 2 obč. zák., tedy z titulu práva na ochranu osobnosti. S odkazem na ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku k ustanovení § 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zahrnujícímu právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 23 C 82/99, přiznal pozůstalým rodičům a prarodičům nárok na jednorázovou finanční náhradu při tragickém úmrtí malého dítěte, když dovodil, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, přičemž součástí soukromého života je též život rodinný, zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, zejména vztahy sociální a morální, rodinný život zahrnuje kromě jiného vztahy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky (dětmi, rodiči, prarodiči) bez ohledu na skutečnost, zda spolu trvale žijí či nikoliv, a že protiprávní narušení těchto rodinných vztahů představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby (toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 1 Co 204/2000, 1 Co 205/2000, a usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01, publikováno v příloze časopisu Soudní rozhledy - Z aktuálních nálezů Ústavního soudu, 4/2002, byla odmítnuta ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím).
Zákonem č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo s účinností od 1. 5. 2004 včleněno do občanského zákoníku ustanovení § 444 odst. 3, podle nějž za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Zákonodárce tím vnesl do občanskoprávních vztahů náhradu vycházející primárně z toho, že ztráta blízké osoby je specifickou nemajetkovou újmou velmi citelného charakteru. Současná úprava je zcela striktní, jednoduchá a naprosto přehledná, na druhé straně však značně formální a postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu v každé jedinečné věci. To je zřetelné hlavně ve srovnání s tím, jak pečlivě a podle jakých hledisek zvažoval Krajský soud v Ostravě výši náhrady v rozsudku sp. zn. 23 C 82/99. Není však vyloučeno, aby soud za určitých okolností přistoupil ke snížení náhrady, jak vysvětluje např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 14 To 371/2005, publikovaný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní), ročník 2007, podle nějž jednorázová odškodnění poškozeného (pozůstalého) v případě usmrcení některé z osob uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák. jsou sice vymezena pevnými částkami, avšak není vyloučeno jejich snížení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 450 obč. zák.).
Úvaha k budoucí možné úpravě
Závěrem je třeba poznamenat, že popsaný způsob odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění má své kritiky, dokonce je dosud o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 50/05 řízení o zrušení ustanovení § 44 odst. 2 obč. zák., resp. vyhlášky č. 440/2001 Sb. Paragrafované znění nové kodifikace občanského zákoníku uvedenou metodu opouští a s odškodňováním újem na zdraví pomocí bodového ohodnocení nepočítá. Je pak samozřejmě otázkou, zda má být při odškodňování použita jakási šablona, umožňující alespoň zhruba sjednotit výši náhrady v relativně srovnatelných případech, zda je namístě ji odstupňovat právě podle kritérií uvedených v odškodňovací vyhlášce či zda právní úprava má být pouze rámcová a břímě nalézání konkrétních částek má tížit soud bez jakékoliv odborné pomůcky. Nelze přitom odhlížet ani od požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování, k jehož naplnění rozhodně nepovede upuštění od alespoň základních východisek založených na kategorizaci následků z hlediska medicínského.